Vyhodíte ho dveřmi a vrátí se oknem. Tohle rčení by pasovalo k Francouzi Manuelu Vallsovi. Narodil se v Barceloně, ale záhy se přestěhoval do Paříže. V mládí se dal k socialistům a jeho hvězda strmě stoupala. Vrchol přišel po zvolení Françoise Hollanda francouzským prezidentem: nejdřív se stal ministrem vnitra a pak premiérem. Krátce před koncem mandátu dokopal Hollanda k rozhodnutí znovu nekandidovat a sám v roli favorita vstoupil do socialistických prezidentských primárek.

Tehdy se něco pokazilo. V primárkách ho porazil jakýsi utřinos. Valls mu ukázal prostředníček a když začalo být jasné, že prezidentem bude zvolen Macron, vyjádřil mu Valls svou podporu. Macron mu vzkázal: „Nechystám se otevřít ubytovnu!“

Valls tu urážku spolkl a po Macronově triumfu coby čerstvě zvolený poslanec přestoupil do prezidentova hnutí Na pochodu. Ministerská nabídka ale nepřišla… dokonce ani když se rozešel s manželkou a dal to kupy s vlivnou poslankyní Macronova hnutí.

Pak začal častěji jezdit do rodné Barcelony a natřásat se tam po boku předáků Ciudadanos horujících za jednotu Španělska. Ve chvíli, kdy pustil k vodě pařížskou poslankyni a intimně se sblížil s bohatou členkou barcelonské smetánky, všichni pochopili, že přijme nabídku Ciudadanos kandidovat za ně na tamního primátora.

Pokud v Katalánsku pohoří, nenašel by se u nás flek pro všehoschopného Francouze? Že máme takových politiků dost? Možná ano, ale ne s tak skvělým CV!

Deník Metro, 19. 8. 2018