Grande-Synthe, region Hauts-de-France: „vzorový“ uprchlický tábor lehl popelem poté, co kdosi zapálil místní dřevěné boudy; předcházela mu roztržka během fotbalového utkání mezi místními Kurdy a Afghánci. Část z 1500 obyvatel našla provizorní přístřeší v blízkých tělocvičnách, část se rozprchla po kraji.

Paříž: Z oken svého pařížského bytu stárnoucí univerzitní profesor François občas zahlédne oblak kouře provázený detonacemi. V závěru druhého mandátu prezidenta Hollanda se metropole změnila v permanentní bitevní pole mezi skupinkami salafistů a francouzských nacionalistů. 

Podrobený spisovatel odstartoval ďábelský tanec

Která z obou popisovaných situací odpovídá realitě, a která ne? První je skutečná událost z 11. dubna, druhá je – prozatím – pouhá literární fikce. Ve svém posledním románu Soumission (česky vyšel pod názvem Podrobení) se populární francouzský spisovatel Michel Houellebecq vžil do role prognostika: Do druhého kola prezidentských voleb v roce 2022 postoupí Marine Le Penová spolu s kandidátem nové islámské strany Mohamedem Ben Abbesem. Díky podpoře tradičních politických stran, jejichž kandidáti propadli, Ben Abbes Le Penovou porazí. Po nástupu do úřadu muslimský prezident donutí ženy se zahalit a prodá univerzity saúdskoarabským šejkům. Profesor François, chce-li nadále učit, musí přejít na islám, díky čemuž konečně pookřeje; může totiž získat hned několik manželek najednou, aniž by se ohlížel na to, jsou-li všechny plnoleté („čtyřicetiletá žena na vaření, patnáctka na jiné věci“).

Přestože je román satirou zahalenou do typicky houllebecqovského hávu krize středního věku, čelil autor ve Francii četným obviněním z toho, že hraje Le Penové do karet. Co jiného by se dalo čekat od autora výroku o islámu coby „nejpitomějším náboženství“? Diskuse o postavení islámu se každopádně zdá legitimní v zemi s nejpočetnější muslimskou menšinou v západní Evropě – 4 710 000 lidmi představujícími 7,5 procent obyvatelstva (oproti Belgii se šesti procenty, Švýcarsku s 5,7, Holandsku s 5,5 či Německu s pěti procenty; pro pořádek dodejme, že například v Rusku je muslimů 16 380 000 čili 11,7 procent obyvatelstva).

Ostatně 7. ledna 2015, v den uvedení Houellebecqova románu na trh, se realita náhle protnula s fikcí: skupinka islámských fanatiků vtrhla do redakce pařížského satirického týdeníku Charlie Hebdo a ve stejnou chvíli jiný terorista napadl židovský obchod na okraji města. Mezi osmi zastřelenými redaktory týdeníku byl i spisovatelův osobní přítel Bernard Maris…

Tezi o tajemném vlivu literatury na skutečnost jako by dokládal i fakt, že krvavé teroristické útoky byly prvními z celé série: 13. listopadu 2015 následovaly atentáty na několika místech Paříže (130 mrtvých a 413 zraněných), z nichž nejtragičtější byl masakr v klubu Bataclan, 14. července 2016 pak smrtící jízda kamiónu po přímořské promenádě v Nice (86 mrtvých, 458 zraněných); 26. července 2016 během bohoslužby v kostele v normandském městě Saint-Étienne-du-Rouvray dva islámští fanatici zavraždili faráře a zranili čtyři farníky.

Výjimečný stav se z výjimky stal normou

Navečer 13. listopadu 2015, nedlouho poté, co spolu s dalšími diváky fotbalového utkání na stadiónu v Saint-Denis sám o vlásek unikl nebezpečí díky ostraze, jež teroristy duchapřítomně nevpustila dovnitř, vyhlásil prezident François Hollande v zemi výjimečný stav. Umožňuje zejména domovní prohlídky u podezřelých z extremismu i zavírání mešit, v nichž káží imámové džihád, bez předchozího soudního svolení.

Následující rok, na přelomu června a července 2016, kdy se ve Francii konalo fotbalové mistrovství Evropy, prezident veřejně přislíbil, že zakrátko výjimečný stav odvolá. Jenomže – jako na potvoru – právě v den francouzského státního svátku 14. července najel 31letý Tunisan náklaďákem do davů vyhlížejících na niceské promenádě tradiční ohňostroj.

Toho dne se stal prezident pověrčivým a rozhodl se dál nepokoušet osud. Spojení „výjimečný stav“ se proměnilo v oxymóron, neboť se z výjimečného stal setrvalým. Před pár týdny prezident vyhlásil, že jej ponechá v platnosti do konce svého mandátu v květnu 2017. Předá ten danajský dar svému prezidentskému nástupci se slovy: „Ber a nalož s ním, jak umíš!“ 

Hollande, Sarkozy & Juppé – sbohem!

Bezpečnostní situace se přirozeně stala jedním z hlavních témat prezidentské kampaně, která oficiálně odstartovala v pondělí 10. dubna, leč zdaleko ne jediným. Francouze neméně trápí problémy ekonomicko-sociální; na rozdíl od velké části kontinentu se země dosud pořádně nevyhrabala z hospodářské krize a nezaměstnanost se vytrvale drží nad deseti procenty.

Kdykoli v těchto týdnech někde – v kavárně, v parku, nebo na soukromé party – narazíte na skupinku Francouzů, jejich diskuse po čase zákonitě stočí k politice. Končící pětileté období prezidenta Françoise Hollanda hodnotí většinou negativně. Mimochodem právě ze strachu z debaklu se loni v prosinci Hollande – poprvé v historii V. republiky – zřekl myšlenky obhajovat svůj mandát. Ostatně nebyl jediným favoritem, který se musel poroučet: v pravicových primárkách nejprve propadl Hollandův přechůdce Nicolas Sarkozy, a nakonec i expremiér Alain Juppé, jehož po dlouhý čas průzkumy označovaly za příštího vítěze; z novinových kiosků na vás hleděla Juppého lysá hlava vévodící obálkám časopisů a palcové titulky se ptaly Jaký bude prezident?… což je asi tak všechno (vyjma očí pro pláč), co Juppému z jeho slavné prezidentské dráhy zbylo.

Po odchodu všech velkých kandidátů se ti, kdo zůstali ve hře, vydávají za kandidáty „změny“, neřkuli „revoluce“, a s větším či menším úspěchem se snaží zakrýt, že i oni jsou nedílnou součástí místního establishmetu.

Le Penová má vyšší ambice než taťka

Nejradikálnější rétoriku má Marine Le Penová z krajně pravicové Národní fronty, která si postavila svou živnost na problému imigrace. Přistěhovalce spojuje nejen se zločinností a teroristickou hrozbou, ale i s nezaměstnaností a chronickými rozpočtovými deficity. Mezi její klíčové návrhy patří povinnost pro zaměstnavatele upřednostnit francouzské žadatele o práci před cizinci; ti, kdo se nepodrobí, mají platit jako mourovatí. Krom toho hlásá i obnovení „národní suverenity“ uspořádáním referenda o odchodu Francie z eurozóny i Evropské unie.

Na rozdíl Jean-Marie Le Pena, jejího otce a předchůdce v čele Národní fronty, který byl pro jedny vyvrhelem a pro druhé pouhou směšnou figurkou, se Le Penové podařilo vydobýt si status „normálního“ politika. Pomohlo jí v tom nejen její zarputilé distancování se od většiny otcových kontroverzních výroků, ale i radikálně odlišné klima ve Francii a v celé Evropě.

Doložme si to na jednom příkladu. V roce 2002 se Le Pen neočekávaně probojoval do druhého kola prezidentské volby, za Jacquesem Chirakem obhajujícím prezidentský mandát. V Paříži tenkrát vypukly masové demonstrace a prezident Chirac odmítl účast v tradičním televizním duelu před druhým kolem. Chirac nakonec zvítězil s 82,2 procenty hlasů, kdežto Le Pen jich získal jen 17,8 – o pouhé 1,5 procenta více než v kole prvním.

Dnešní situace se s tím vůbec nedá srovnávat: Le Penová se v předvolebních žebříčcích dlouhodobě drží na jednom ze dvou prvních dvou míst a analytici tvrdí, že ze všech kandidátů má jen ona postup do druhého kola víceméně jistý… i když by v něm pak měla prohrát. Odhad jejího výsledku v tomto kole se pohybuje kolem úctyhodných čtyřiceti procent.

Le Penová čelí trestním oznámením ze zneužívání finančních prostředků, jimiž disponuje coby europoslankyně, předvolání k výslechu však odmítla s odvoláním na svou imunitu. Její příznivce to ani trochu nezviklalo.

Mélenchon a jeho hologramy

Dalším kandidátem, který hodlá skoncovat se současnými pořádky, je kandidát „Nepokořené Francie“, bývalý socialista Jean-Luc Mélenchon. S Le Penovou ho spojuje radikální rétorika (hlásání „občanské revoluce“ spojené s prosazováním prvků přímé demokracie) i nedůvěra k Evropské unii, v otázce přistěhovalectví jsou ale v ostrém rozporu. Mélenchom v případě vítězství slibuje skoncovat s gaullistickou V. republikou a zřídit republikou VI., jejíž ústavu si prý napíší sami občané.

Mélenchonovo hnutí, jež má blízko k řecké Syrize či španělskému Podemos, brojí proti mezinárodnímu kapitálu, bankám a světovým finančníkům, které viní z ožebračování lidí. Mítinky donedávna končily zpěvem Internacionály, jenže to už dnes neplatí; od chvíle, kdy ji vystřídala francouzská hymna a červánky v pozadí předvolebních klipů vybledly do bleděmodra, padla poslední překážka k tomu, aby se k němu přiklonili i nespokojenci stranící spíše pravici. Jeho pozice v předvolebních žebříčcích začala prudce stoupat, natolik, že to vylekalo i prezidenta Hollanda, který v rozhovoru pro týdeník Le Point (13. 4.) vyzývá voliče, aby nepodlehli kouzlu řečníka, aniž by si předtím přečetli jeho (komunistický) program.

66letý Mélenchon důvěrně přezdívaný „Méluche“ je vskutku mimořádný řečník. Jeho tým vsadil na moderní komunikační technologie a inovace; během únorového mítinku v Lyonu uspořádal politik paralelní shromáždění v Paříži, kde jej na scéně zastoupil „živý“ hologram. Posílen odezvou na své two-men-show, slíbil v závěru kampaně uspořádat najednou sedm mítinků po celé Francii, na nichž by jej mělo doprovodit hned šest hologramů.

Macron nechce být Hollandův klon

Třebaže to veřejně nepřizná, soudí se, že prezident Hollande vhodí hlas svému bývalému tajemníkovi a ministru hospodářství Emmanuelu Macronovi. I on se prezentuje jako kandidát změny, byť coby bývalý bankéř od Rotschilda nemůže mluvit o „revoluci“. Vedle krajní pravice (Le Penová) a levice (Mélenchon) by se dal Macron s trochou nadsázky nazvat kandidátem krajního středu; dělení na levici a pravici označuje za přežité a pranýřuje politikaření i nemohoucnost všech vlád za posledních dvaceti let. Je mladý (39 let), pohledný, názvem svého hnutí vyzývá občany na – turistický? – Pochod (En marche) a namísto „provařených“ jmen do své vlády s pouhými patnácti ministry slibuje nejméně polovinu z nich vybrat mezi nepolitiky.

Macronovou výhodou i prokletím jsou potíže, do nichž zabředli kandidáti dvou hlavních politických stran – François Fillon za pravicové Republikány i socialista Benoît Hamon –, a v jejichž důsledku se k němu takřka dennodenně přidávají politici z obou břehů. Macron se křečovitě usmívá, opakuje „Každou podporu vítám“, načež přeběhlíkům jedním dechem vzkáže, ať si nemyslí, že jim v případě zvolení nabídne nějaké teplé místečko.

Macronovi odpůrci o něm tvrdí, že se chce zalíbit všem a nemá žádné názory. Není to úplně pravda; například v rozhovoru pro jeden alžírský list nazval francouzskou kolonizaci „zločinem proti lidskosti“, čímž doma okamžitě vyvolal bouři nevole a musel se omluvit. I když… možná že arabskému novináři řekl právě to, co si myslel, že od něj chce slyšet…

Kandidáti tradičních stran jdou (netradičně) ke dnu

Podle původních odhadů se měl prezidentem stát vítěz pravicových primárek, jenomže na nebohého Françoise Fillona už týdny prší odhalení o tom, jak nechal vyplácet z parlamentního rozpočtu svou manželku, dceru i syna coby své asistenty či jak přijímal opulentní dary od bohatých podnikatelů (drahé obleky, hodinky…). Poté, co proti němu bylo vyhlášeno trestní stíhání, přes původní příslib nestáhl svou kandidaturu a v souladu s duchem doby se prohlásil za rebela bojujícího proti prohnilému systému, který se jej – s prezidentem Hollandem v čele – pokouší zničit. Zatím to nevypadá, že by tahleta taktika zabírala, třebaže se nadále drží v první čtveřici kandidátů.

Pátým v průzkumech je kandidát socialistů Benoît Hamon. Vedle Fillona je čistý jako lilie, bohužel jeho vyhraněně levicová rétorika příliš nevoní centristickým „hollandistům“, vedle toho na krajní levici kraluje Mélenchon, a tak se Hamonovy šance den ode dne zcvrkávají jako šagrénová kůže.

Vrátíme-li se teď k Houellebecqovu románu, vydanému před více než dvěma lety, musíme mu přiznat jisté prognostické kvality. I když ještě nejsme v prezidentské volbě z roku 2022, kam je situován děj, dvě z jeho předpovědí by se mohly naplnit už v té letošní. Cožpak o to, pravděpodobný postup Marine Le Penové do druhého kola se už tenkrát dal odhadnout, avšak tomu, že tam s ní nejspíš neprojde žádný z kandidátů obou hlavních stran, by před pouhými třemi měsíci nikdo neuvěřil.

Pozoruhodné je, že tři z pěti předních kandidátů jsou proruští (Le Penová, Mélenchon a Fillon) a jen dva výslovně proevropští (Macron a Hamon). I to je důkazem, že se Evropa po brexitu změnila. Deset dní před začátkem volby vyjadřuje 67 procent Francouzů zklamání z průběhu kampaně, s čímž souvisí skutečnost, že zhruba 40 procent z těch, kdo chtějí volit, netuší, komu vhodí svůj hlas (před pěti lety to byla pouhá čtvrtina).

Na rozdíl od situace před minulou prezidentskou volbou si lze dnes obtížně představit, co se stane za měsíc. Francouzi vědí s jistotou jen to, že je čeká „změna“, popřípadě „revoluce“, zatím ale netuší jaká ani s kým.

Týdeník Reflex, 20. 4. 2017