O vrtkavosti štěstěny se na vlastní kůži přesvědčil španělský konzervativec Mariano Rajoy. Sedm let se v roli premiéra těšil postavení nejmocnějšího muže v zemi. Po drtivém volebním vítězství své Lidové strany z roku 2011 přestál s několika šrámy další dvoje další parlamentní volby. Když loni v říjnu katalánský premiér Carles Puigdemont vyhlásil nezávist své provincie, rozpustil Rajoy tamní vládu i parlament a Katalánsko podrobil přímé správě Madridu. V tamních předčasných volbách však opět zvítězili separatisté, kteří se před pár týdny Rajoyovi pomstili a jeho vládu spolu s levicí a baskickými nacionalisty v madridském parlamentu svrhli.

Referendum, nebo referendum!

Bylo to vůbec poprvé v moderní historii Španělska, kdy se podařilo sesadit vládu parlamentní cestou. Záminkou k tomu se staly rozsudky nad 29 účastníky rozsáhlé korupční kauzy Lidové strany („hlava komplotu“ Francisco Correa byla odsouzena na 51 let a 11 měsíců nepodmíněně). Rajoy, jenž stojí v čele strany třináct let, u výslechů opakovaně tvrdil: „Nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel.“ Na výzvu lídra krajně levicové strany Podemos se tak šéf opozičních socialistů Pedro Sanchéz rozhodl vyvolat hlasování o nedůvěře vládě.

Protože obě strany na prosazení návrhu v dolní parlamentní komoře neměly dostatek hlasů, nezbylo Sánchezovi než se ucházet o podporu poslanců menších regionálních stran včetně katalánských separatistů. Vzhledem k tomu, že současně s tím katalánským bují i španělský nacionalismus (řada Španělů například bojkotuje katalánské výrobky), nebyly tyhle námluvy po chuti nejen pravici, ale ani části jeho spolustraníků…

Navíc pokud si socialista Sánchez v posledních měsících s lidovcem Rajoyem v něčem notoval, pak to byl právě tvrdý zákrok proti vládě v Barceloně po jednostranném vyhlášení Katalánské republiky. Podpořil pozastavení katalánské autonomie a tiše schvaloval i vlnu zatýkání separatistických lídrů za „vzpouru“ (ve Španělsku za ni hrozí třicet let odnětí svobody). V reakci na tweety, v nichž si nový katalánský separatistický premiér Quim Torra „politicky nekorektně“ utahoval ze Španělů, Sánchez neváhal Torru označit za rasistu.

Katalánští separatisté mu přesto dali přednost před Rajoyem, jehož pád byl velkým zadostiučiněním pro „otce katalánské nezávislosti“ Puigdemonta. Poté, co ho Rajoy loni zbavil mandátu, uprchl napřed Puigdemont do Bruselu a momentálně čeká v Berlíně na rozhodnutí soudu německé spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko o svém vydání Madridu.

2. června na území – prozatím – jedné země skládali slavnostní přísahu dva noví premiéři: Pedro Sánchez v Madridu a Quim Torra v Barceloně. Nový španělský premiér nabídl svému katalánskému kolegovi dialog. Vše nasvědčuje tomu, že půjde o dialog hluchých. „Posílená autonomie,“ bude říkat první z nich, na což mu bude ten druhý odpovídat: „Referendum o sebeurčení!“

Nevíte-li, co je kvadratura kruhu, zde máte jeden konkrétní příklad.

Italská svatba populistů s krajní pravicí

Takřka souběžně s tou španělskou a katalánskou skládala slavnostní přísahu i nová italská vláda. Právník a politický nováček Giuseppe Conte stojí v čele koaličního kabinetu dvou stran, jež v březnových parlamentních volbách získaly nejvyšší počet hlasů: antisystémovým Hnutím pěti hvězd a krajně pravicovou Ligou (dříve Liga severu). Obě strany se shodnou na odporu k Evropské unii, jinak ale jen v máločem: zatímco Liga, již volí italský sever, sází na snižování daňové zátěže a tvrdý konzervativismus ve společenských otázkách (nový ministr pro rodinu Lorenzo Fontana si pospíšil s kritikou homosexuálů a potratů), Hnutí pěti hvězd, které volí hlavně italský jih, razí štědrou sociální politiku a do vládního programu prosadilo snížení věku odchodu do důchodu i zavedení „univerzálního občanského příjmu“ ve výši 780 eur na osobu.

Jak skloubit dohromady snižování daňové zátěže občanů s razantním zvyšováním výdajů? Těžko; vládu v tomhle nezachrání ani osekávání výdajů na uprchlíky, na němž se obě koaliční strany shodnou.

Conteho vláda přitom málem nespatřila světlo světa. V původně navržené sestavě ji prezident, křesťanský demokrat Sergio Mattarella, shodil ze stolu kvůli jednomu jménu: 81letému Paolu Savonovi, autorovi Praktického průvodce vystoupení z eura navrženému na ministra hospodářství. Když designovaný premiér na tomhle jménu trval, rozhodl se prezident místo něho jmenovat úřednický kabinet v čele s bývalým zaměstnancem Mezinárodního měnového fondu Carlem Cottarellim. Obě strany přesto nakonec našly kompromis: v čele ministerstva hospodářství stanul liberální ekonom Giovanni Tria a Savona byl „odklizen“ na méně exponované ministerstvo pro evropské záležitosti.

Vsaďme se, že s vládou Giuseppe Conteho si Evropa užije ještě spoustu legrace.

Xantypa, 1. 7. 2018