Martin Daneš 

Margaret Thatcherová byla první – a podnes jedinou – ženou, která stanula v čele britské vlády. V průběhu jedenácti let (1979-1990), kdy sídlila na proslulé londýnské adrese Downing street č. 10, se z gruntu proměnila Evropa i svět. Podíl na oněch změnách bývá přisuzován mimo jiné Thatcherové, která je bezesporu jednou z nejvýraznějších osobností britské poválečné historie. Honosný státní pohřeb vystrojený po jejím dubnovém úmrtí ve věku 87 let rozdělil místní veřejnost podobně, jako ji tahle žena polarizovala za svého premiérování. 

Je-li podíl Margaret Thatcherové na proměně světa předmětem debat, je neoddiskutovatelná její zásluha na hluboké proměně vlastní země. Zkrotila vysokou inflaci i přílišný vliv odborů, omezila státní výdaje a zprivatizovala rozsáhlý státní sektor. Její politika taktéž prohloubila sociální nerovnosti a dočasně vedla k prudkému nárůstu nezaměstanosti v zemi. Část Britů ji chová v úctě, druhá jí ani po smrti nemůže přijít na jméno. Pro jedny ztělesňuje sílu přesvědčení a rozhodnost, pro druhé zatvrzelost a bezohlednost. Pravda, Železná lady neměla ráda slovo kompromis. 

Píle a ctižádost

Margaret Hilda Robertsová se narodila 13. října 1925 v rodině obchodníka se smíšeným zbožím ve východoanglickém provinčním městě Grantham. Přísná metodistická výchova v rodině s nižším sociálním statusem měla určující vliv na formování její osobnosti. Skromná až asketická, ctižádostivá žena byla náročná k sobě i druhým. Člověk se má starat sám o sebe, neutrácet víc, než vydělá, nemá nikdy lhát ani trávit čas v zahálce, takové byly – povýtce protestantské – principy, jež ctila v osobním životě i v politice.

Po střední škole vystudovala chemii v Oxfordu, specializaci rentgenová krystalografie. Světu teoretické chemie se však záhy začala dobrovolně vzdalovat. Už za studií se politicky angažovala a v roce 1946 se stala předsedkyní Konzervativního sdružení Oxfordské univerzity. O pět let později se provdala za podnikatele Denise Thatchera, s jehož podporou po večerech studovala práva a naplno rozjela kariéru v řadách Konzerativní strany.

Názorová vyhraněnost, cílevědomost i řečnický dar se zdály Thatcherovou předurčovat pro politickou dráhu. Po několika neúspěšných kandidaturách do britské Dolní sněmovny se v roce 1959 dočkala prvního zvolení. Konzervativní poslankyní pak zůstala nepřetržitě až do roku 1992. 

Ze „zlodějky mléka“ Železnou lady

V roce 1961 nastoupila do své první exekutivní funkce náměstkyně (junior minister) na ministerstvu sociálních věcí. Na vlastní kůži tam okusila těžkopádnost byrokratického soukolí a utvrdila se ve svém liberálním přesvědčení.

V letech 1964-70 byl její tábor v opozici a Thatcherová se stala mluvčí konzervativního klubu v Dolní sněmovně. Někoho možná překvapí informace, že – na rozdíl od většiny svých kolegů – prosazovala tenkrát depenalizaci homosexuality i uzákonění interrupcí.

Po návratu konzervativců k moci v roce 1970 si premiér Edward Heath vybral ambiciózní političku za svou ministryni školství. V čele resortu prosazovala Thatcherová například výběrové školy na úkor těch obyčejných. Nesmazatelným písmem se tu však zapsala do dějin rozhodnutím zrušit dodávky mléka zdarma žákům ve věku 7-11 let. Vysloužila si za ně hanlivou přezdívku „Thatcherová – zlodějka mléka“ (Thatcher Thatcher, Milk Snatcher!).

Po porážce konzervativců ve volbách v roce 1974 se Thatcherová rozhodla kandidovat na předsedkyni proti Heathovi, v němž odhalila nerozhodného slabocha. Ve vnitrostranickém klání jej v únoru 1975 porazila a stala se historicky první předsedkyní toryů.

Za svého působení v roli šéfky opozice na sebe upozornila tvrdě antikomunistickou rétorikou. V redakci sovětského armádního listu Krasnaja Zvezda ji za to odměnili přezdívkou Železná lady, již pak do éteru šířilo Radio Moskva. Uchytila se a z hanlivého označení se časem proměnila v lichotivé. Doma si ovšem vysloužila odlišnou přezdívku: oblíbené bulvární deníky, z nichž většina jí nepokrytě fandila, ji zřídkakdy titulovaly jinak než anglickou zdrobnělinou jména Margaret: Maggie. 

Bojovnice na dvou frontách

Po vlně generálních stávek paralyzujících zemi na přelomu let 1978-79 Margaret Thatcherová kritizovala nadměrný vliv odborů a labouristické vládě Jamese Callaghana „nezištně“ nabídla pomocnou ruku při omezování jejich moci. Premiér to odmítl. Krátce poté musel vyklidit Downing street. Díky volebnímu vítězství konzervativců jej tam v květnu 1979 vystřídala právě Thatcherová. S odbory si to od toho okamžiku směla rozdat sama, bez prostředníků.

A neměla na mušce jen odbory. Za její vlády ze staré dobré – poloospalé a ztrátou dřívější slávy lehce demoralizované – Británie neměl zůstat takřka kámen na kameni. S vervou sobě vlastní začala premiérka naplňovat sen všech autentických liberálů spočívající v omezování role státu. Snižovala vládní výdaje i daně a sputila privatizace státního sektoru, vyzývajíc přitom občany k nakupování akcií coby nejlepší formě investice.

Premiérčiny liberalizační kroky měly nepříznivý dopad na míru nezaměstnanosti, jež se v průběhu jejího prvního mandátu více než zdvojnásobila. Thatcherová se strmě propadala v průzkumech. Nebýt falklandské krize, skončila by možná ve funkci už po čtyřech letech.

V dubnu 1982 britskou kolonii Falklandy, malé souostroví pár stovek kilometrů od svých břehů, násilně obsadila Argentina, jež si na ně dlouhodobě činila formální nárok. Ovládnutím nehostinných, větrných planin, kde kolonie tučňáků početně převyšují místní lidské obyvatele, chtěla vojenská junta z Buenos Aires držící se u moci terorem posílit svůj domácí kredit. Přepočítala se. Bez mrknutí oka vyslala Thatcherová na daleké Falklandy početnou válečnou flotilu. Za cenu devíti set padlých (z toho 255 britských vojáků) a kolem dvou tisíc zraněných ostrovy znovu ovládla. Ve vlně vlastenecké euforie voliči v červnu 1983 přesvědčivým skóre Thatcherové potvrdili mandát.

Argentinská junta, jež falklandský konflikt vyvolala, dopadla hůř: už rok nato se poroučela a uvolnila místo civilní vládě vzešlé z voleb. 

Konec horníků v Británii

S Thatcherovou nebylo v těch časech radno pouštět se do křížku. Kdo to zkusil, vylámal si na ní zuby. Po argentinských generálech přišli na řadu domácí horníci. Britský uhelný průmysl, znárodněný labouristickou vládou Clementa Atleeho v roce 1947, se propadal do hlubokých ztrát a státní rozpočet ročně vysával zhruba o miliardu liber. Volbami posílený kabinet Thatcherové vyjevil svůj úmysl uzavřít nerentabilní doly. Hornická národní unie (National Union of Mineworkers), mocná odborová centrála, jež stávkou z roku 1974 zlomila předchozího konzervativního premiéra Heathe, vyhlásila v březnu 1984 časově neomezenou stávku za odvolání vládních plánů.

Hornické odbory ovládali pravověrní marxisté, mezi nimiž vynikal Arthur Scargill, a konfrontace mezi vládou a odboráři byla do značné míry konfrontací ideologickou. V průběhu roku, kdy trvala, stávkující britské horníky mimo jiné podporovala československá vláda. I s rodinami je zvala na plně hrazené pobyty do naší šťastné země, kde proletariát zvítězil nad kapitalisty…

Britská vláda byla ovšem na delší měření sil připravena a dostatečně se předzásobila uhlím. Proti hlídkám stávkujících, které stávkokazům násilím bránily nastoupit do práce, neméně brutálně zasahovala policie, a rozsáhlé oblasti severní Anglie s uhelnými doly tak po celý rok žily v režimu připomínajícím stanné právo.

Premiérka Thatcherová ovšem zvítězila na celé čáře: v březnu 1985 nastoupili horníci znovu do práce, aniž by byl splněn jediný z jejich požadavků. Nerentabilní doly byly uzavřeny, ostatní zprivatizovány, Hornická národní unie rozprášena. 

Gorbačov bližší Mitterranda

Zatímco doma se Thatcherové buldočí povaha, s níž prosazovala své cíle, setkávala se smíšenými reakcemi i ve vlastním táboře, na mezinárodním fóru patřila k nejvlivnějším státníkům své doby a značnému respektu se těšila jak na Západě, tak na Východě… byť tam se skřípěním zubů. Po nástupu Ronalda Reagana do křesla amerického prezidenta v roce 1981 zformovali Reagan s Thatcherovou mocenský pár, v němž dáma rozhodně nehrála druhé housle. Společnými silami přispěli k vnitřnímu rozvratu komunistického bloku řízeného Sovětským svazem, jejž Reagan označil za „Říši Zla“. Dokázali se však i pružně přizpůsobit situaci: s novým generálním tajemníkem sovětské komunistické strany Michailem Gorbačovem navázali veskrze přátelské vztahy poté, co pochopili, že úlohu hrobaře „Říše Zla“ za ně z větší části odvede sám její vůdce.

Nepoměrně hůře než s Gorbačovem si premiérka Thatcherová rozuměla se svým francouzským protějškem, socialistickým prezidentem Mitterrandem. Zejména Mitterrand pod rouškou diplomatické zdvořilosti obtížně skrýval svou averzi vůči své britské kolegyni. Významnější roli než ideologické rozdíly mezi nimi zde hrál fakt, že Thatcherová Mitterrandovi „drze vyfoukla“ pozici nejrespektovanějšího evropského státníka, i to, že v tehdejším Evropském společenství, jehož se Mitterrand cítil nekorunovaným králem, hrozbou vet a blokací pro Velkou Británii vymohla významné úlevy v příspěvcích do společného rozpočtu.

V roce 1987 vyhrála Margaret Thatcherová třetí parlamentní volby v řadě a brzy se stala nejdéle sloužícím britským premiérem 20. století. Pád železné opony na konci roku 1989, jež směla pociťovat i jako své vítězství, však sama politicky přežila o pouhý rok. Prakticky proti všem Thatcherová prosadila tzv. poll tax, novou obecní daň s jednotnou sazbou pro všechny. Zavedení daně vyvolalo vlnu celonárodních protestů. Předním členům konzervativního týmu tehdy s jejich umíněnou šéfkou došla trpělivost a v listopadu 1990 ji „palácovým převratem“ přiměli k demisi. V čele strany i v Downing street vystřídal Maggie její někdejší oblíbenec John Major.

Plachému, introvertnímu Majorovi se nikdy nepodařilo získat si autoritu srovnatelnou s tou, jakou měla jeho předchůdkyně. Na odkaz Thatcherové, mezitím královnou povýšené do šlechtického stavu, se tak paradoxně pokusil navázat až jeho nástupce, labouristický premiér Tony Blair s reformistickým, středně pravicovým programem nabízeným pod obchodní značkou „New Labour“. 

Samorost z jiného světa

Éra Margareth Thatcherové a thatcherismus jsou dnes v Británii i ve světě hodnoceny značně rozporuplně. Stále více přichází na přetřes otázka, zda hospodářská krize posledních pěti let nezvoní umíráček neoliberálním konceptům, jež popularizovali Thatcherová s Reaganem. Neutuchajícím kritikám je expremiérka vystavena za svou podporu chilskému diktátorovi Augusto Pinochetovi.

Západní umělci ji svorně nenáviděli. Jaký div: Thatcherová byla zapřisáhlou odpůrkyní kulturních dotací. Francouzský zpěvák Renaud se ve svém hitu Miss Maggie proměnil v psa a z Thatcherové učinil kandelábr jen proto, aby jí mohl očůrávat nohy. Na přebalu jedné z desek britské heavymetalové skupiny Iron Maiden její maskot Eddie probodne Thatcherovou dýkou za to, že se odvážila strhnout její plakát. A po reálném skonu baronky Thatcherové se letos v dubnu na druhé místo hitparády britských singlů nečekaně vyhoupla píseň Ding-Dong! The Witch Is Dead („Bim-bam! Čarodějnice zemřela“) z amerického filmu Čaroděj ze země Ozz z roku 1939. V hitparádě Radia BBC ji napřed odmítli hrát a učinili tak až po obviněních z cenzury, ve zkrácené padesátivteřinové verzi.

Těší-li se Thatcherová v nějaké části světa dodnes relativním sympatiím, je to právě v naší geografické zóně. Sympatie – zdá se – byly oboustranné. Když se krátce po nástupu do premiérské funkce, v červnu 1979, Thatcherová v diskusi se svým ministrem zahraničí Lordem Carringtonem postavila proti udělování azylu vietnamským Boat people, lidem, kteří na ubohých pramicích prchali před komunismem až k břehům Hongkongu, argumentovala takto: „Nenamítala bych nic proti přijetí Rhodesanů (bílých obyvatel africké země tehdy překřtěné na Zimbabwe – pozn. MD), Poláků nebo Maďarů, protože ti se lépe asimilují s britskou společností.“

Dnes bychom takový výrok nazvali politicky nekorektním. Není to jediný důvod, proč ze současného pohledu působí Margaret Thatcherová jako z jiného světa.

Xantypa, 1. 6. 2013