Prvním místem, kde se Milan Kundera usadil po emigraci v roce 1975, byla bretaňská metropole Rennes. O tom, že mu k srdci dvakrát nepřirostla, svědčí věta z interview pro pařížský deník Libération z doby, kdy už žil čtyři roky v Paříži: „Odjeli jsme s Věrou autem, projížděli samými krásnými francouzskými městy…, až jsme dorazili do prvního ošklivého města naší cesty, vážně hnusného, do Rennes.“

Proč mluví Kundera s takovým despektem o místě, kde ho přijali s otevřenou náručí? Možná proto, že tam získal byt v nejvyšším, 35. patře čerstvě vystavěného mrakodrapu, odkud krásně viděl nebe, město dole pod okny ale už hůř.

Byl jsem se v Rennes podívat a usoudil, že mu Kundera křivdil. Historické centrum je plné hrázděných domů naklánějících se na nejrůznější strany jako lidé s bolavými zády. Barokní paláce a kostely, mezi nimiž se proplétají dvě řeky se soutokem kousek od centra. Název jedné z nich – La Vilaine – by šlo z francouzštiny přeložit jako „Odporná“; že by se ve svém soudu dal Kundera inspirovat jím? Nebo že by ho šokoval Lov na tygra, monumentální plátno Petra Paula Rubense z místní obrazárny, na němž se lítá šelma zahryzává do týla jezdci s očima vytřeštěnýma hrůzou? Asi sotva, Kundera nikdy nebyl žádná třasořitka.

Je tu ještě jedno možné vysvětlení: dva dny, které jsem ve městě strávil, propršelo. Bretaň je svými dešti pověstná. A v Kunderových očích nejspíš Rennes nezachrání, že zatímco tam prší ustavičně, v ještě západnějším Brestu leje prostě furt.

Deník Metro, 25. 11. 2015