Sobotní podvečer mě vylákal k malé procházce městem. Srpnové Rennes je podobně mrtvé jako olympijská Paříž, a to i bez olympiády. Vejdu do moderního kostela svaté Terezy, podle něhož je pojmenována celá místní čtvrť. V postranní lodi naproti soše příslušné světice stojí stůl a na něm leží otevřený čtverečkovaný sešit. Nakloním se nad sešit a čtu poslední záznam psaný modrou propiskou: Drahá svatá Terezo, pomoz mi najít v září zaměstnání, kde bych dostávala slušnou mzdu a mohla se realizovat. Prosím, pomoz rovněž mé dceři naučit se ovládat své emoce a vybřednout z deprese. Děkuji za všechno.

Vyjdu ven z kostela a o několik desítek metrů dál míjím bar se staženými roletami; nejspíš má v srpnu zavřeno. Na prosklených dveřích je izolepou přilepen papírek s načmáraným vzkazem: Ahoj Thibo, omlouvám se, ale kdybys chtěl darovat zeleninu, mohl bys to udělat jako posledně – k Monice? Děkuji.

Bloudím dál předměstskými ulicemi Rennes, pustými jako olympijská Paříž. U kraje vozovky stojí starší dodávka, do níž nastupují dva černoši v modrácích. Zaklapnou dvířka, dodávka se rozjíždí. Nad levým zadním blinkrem je přilepen čtvereček papíru, na němž je psáno velkými písmeny: Dvě minuty zdržení tě nezabijou.

Přemítám tiše o tom, co mají tyhle tři vzkazy společného vyjma toho, že jsem je našel v rozmezí čtvrthodiny při jedné procházce podvečerním Rennes.

Už to mám! Všecky tři byly anonymní.

Deník Metro 7. 8. 2024