Vládu nad Kubou předal Fidel Castro svému mladšímu bratru Raúlovi už v roce 2008, přesto se jeho listopadové úmrtí ve věku devadesáti let stalo na krátký čas mezinárodní událostí číslo jedna. V době bipolárního rozdělení světa zavedl Castro v roce 1959 první komunistický režim na americkém kontinentu, takřka na dohled břehům Spojených států.

Nepřehlédnutelnou figuru 20. století, jakou Castro byl, nazývají dodnes četní příznivci pouhým křestním jménem. Pro jedny byl tvrdým diktátorem, pro druhé tím, kdo zlepšil život kubánské chudiny a po celý život úspěšně vzdoroval mocnému americkému sousedovi. I když s nimi sdílel jednu ideologii, byl Castro protipólem šedých vůdců zemí komunistického východního bloku: byl snílek a bouřlivák, vášnivý řečník, miloval ženy a silné doutníky. Pro část západoevropských intelektuálů nikdy nepřestal být modlou.

Plný rozporů, jako byl on sám, byly rozporuplné i reakce světa na zprávu o jeho úmrtí. Prohlášení amerického prezidenta Baracka Obamy, jenž nedávno sám odstartoval sbližování s Kubou, bylo zdrženlivé, naproti tomu osobní hold nebožíkovi přijeli do Havany vzdát představitelé latinskoamerických zemí v čele s venezuelským socialistickým prezidentem Nicolásem Madurem. A evropští státníci? Zatímco (křesťanskosociální) předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker v emotivně laděném projevu označil Castra za hrdinu, francouzský socialistický prezident François Hollande pojal svou vzpomínku o poznání rezervovaněji.

Nejednoznačné byly i reakce samotných obyvatel Kuby. Trasu Castrovy urny z Havany do „kolébky revoluce“ – východokubánského Santiaga – lemovaly zástupy, které nevyhlížely tak, jako by byly součástí zinscenovaného představení. V reakcích místních na dotazy zahraničních reportérů převažovala úcta k zesnulému. Zazněla i kritika, což nasvědčuje tomu, že Kubánci zvolna přestávají mít strach veřejně vyjadřovat své názory.

I to je důsledkem opatrné liberalizace, již po svém nástupu k moci spustil Fidelův bratr Raúl. Na Kubě i mimo ni dnes leckdo věří, že se po úmrtí starého diktátora (přes své charisma a nespornou popularitu totiž Castro ničím jiným nebyl) tání ledů ještě prohloubí a vyústí v konečný pád režimu.

Jak se nestat prezidentkou Spojených států

Odchod, o němž bude teď řeč, rovněž zaujal světová média, třebaže v daném případě šlo jen o úmrtí politické. Hillary Clintonová, dlouho vydávaná za favoritku amerických prezidentských voleb, v nich nakonec podlehla republikánskému rivalovi Donaldu Trumpovi. Na její prohře se podepsala značná neobliba bývalé ministryně zahraničí a (ještě bývalejší) první dámy. Nejeden Američan si možná řekl: „Proč bych po letech do čela země znovu volil pár, v němž by si manželé mezi sebou pouze prohodili role a z exprezidenta by se stal první pán?“ Vyhraněně levicoví voliči navíc vnímali Clintonovou jako vyslance „jestřábů z Pentagonu“ a „vrahů z Wall Streetu“, což jim neusnadňovalo volbu v situaci, kdy Trump sám sebe vydával za antisystémového kandidáta.

Demokratická kandidátka se konečně nechala příznivými průzkumy ukolébat natolik, že ve finále kampaně ani nenavštívila klíčovou Floridu, kde pak – podobně jako v dalších státech, kde nebyl výsledek předem jasný – propadla.

Ve dvou týdnech zmizeli tři Francouzi v propadlišti dějin

Že se nemá člověk příliš spoléhat na průzkumy, se zpožděním došlo i francouzskému expremiérovi Alainu Juppému, jehož všechny instituty veřejného mínění dlouhodobě umísťovaly do čela pravicových kandidátů pro prezidentskou volbu v roce 2017. Do prezidentských primárek, jež pravice uspořádala v listopadu, šel s hlavou hrdě vztyčenou… a ve druhém kole ho drtivě porazil jiný expremiér – François Fillon.

Bývalý prezident Nicolas Sarkozy vypadl dokonce už v tom prvním. Po své porážce s Françoisem Hollandem v prezidentských volbách v roce 2012 ohlásil Sarkozy odchod z politiky. Po čase si vše rozmyslel, voliči však na jeho slib nezapomněli. Bezprostředně po nejnovější porážce Sarkozy ohlásil svůj – prozatím druhý – definitivní odchod z politické scény…

Aby překvapením nebyl konec, pouhých pár dní po skončení pravicových primárek současný prezident François Hollande slavnostně oznámil, že nehodlá obhajovat prezidentský mandát. Jeho nečekané gesto vyvolalo vlnu sympatií mezi Francouzi, kteří ještě včera na hlavě státu nenechali nit suchou.

Průzkumy Hollandovi poslední dobou předpovídaly jednociferné skóre a vyřazení v prvním kole prezidentské volby. Možná si Hollande řekl, že bude lepší vstoupit do dějin coby první prezident francouzské 5. republiky, který se vzdal obhajoby mandátu, než jako první prezident, jemuž se během ní nepodařilo probojovat do druhého kola.

Xantypa, 1. 1. 2017