Že v životě země nastane chvíle, kdy jeden prezident skončí a předá úřad nástupci, je stejně nabíledni, jako že starý rok vystřídá nový. Rozdíl je v tom, že starý a nový rok bývají zřídkakdy nabiti takovou vzájemnou nevraživostí jako střídající se prezidenti. Předávání nejvyšší státní funkce se tím mění v komorní drama; někdy i ve drama skutečné.

Při slavnostním předávání úřadu mezi odstupujícím prezidentem Sarkozym a nástupcem Hollandem na půdě pařížského Elysejského paláce v květnu 2012 došlo k velkému faux pas: v rozporu s protokolem i tradicí nevyprovodila nová hlava státu svého předchůdce až na chodník. Místo toho zůstal stát François Hollande u dveří předpokoje a pozoroval záda vzdalujícího se exprezidentského páru, jenž musel projít rozlehlou dvoranou, než dorazil k bráně paláce. Kdo letos v květnu oplatí tenhle projev neúcty končícímu Hollandovi?

Hledáme-li v moderní české historii dva nejnekompatibilnější po sobě jdoucí prezidenty, musíme se vrátit se o 27 let zpátky. Při nástupu do funkce 29. prosince 1989 prezident Václav Havel svého předchůdce Gustáva Husáka nikam nevyprovodil ani mu nestiskl ruku jednoduše proto, že se s ním vůbec nesetkal. Husák raději odstoupil už 10. prosince, ihned po jmenování první Čalfovy vlády, a z Pražského hradu do své rodné Bratislavy odjel incognito ještě předtím, než se sešel parlament kvůli volbě jeho nástupce.

Kolik lidí přišlo na Trumpa?

Leč přesuňme se zpět do přítomnosti. O tom, že americký prezident Barack Obama a jeho nástupce Donald Trump nejsou uhněteni ze stejného těsta, nikdo nepochybuje. Když druhý den po prezidentské volbě přijala vítěze úřadující hlava státu v Bílém domě, usmívali se oba muži do kamer a Trump se nechal slyšet, že je Obama „fajn chlapík“. Tvářil se přitom tak, jako by spolkl kyselou okurku…

Při dalším oficiálním setkání letošního 20. ledna už Trumpovu tvář zdobil jeho typicky samolibý výraz. Jak by ne, když právě přebíral prezidentský úřad a po posledním stisku rukou sledoval, jak armádní vrtulník odváží Obamu daleko od Washingtonu. Krátce nato vypukla na sociálních sítích hádka o tom, na čí inauguraci – zda na Obamovu z roku 2009, nebo na tu nynější Trumpovu – přišlo více lidí. S tvrzením, že byl Trump úspěšnější, přispěchal dokonce nový mluvčí Bílého domu a – na rozdíl od Obamy zachovávajícího taktní mlčení – se do bitvy zapojil i sám Trump. Vítejte v éře mediálního spektáklu!

Odcházení pod hlavněmi samopalů

Předávání nejvyššího úřadu mezi Obamou a Trumpem bylo však hotovou selankou ve srovnání s tím gambijským. V prosincové přímé prezidentské volbě v malé západoafrické zemi rozkládající se při dolním toku stejnojmenné řeky porazil opoziční kandidát Adama Barrow úřadujícího prezidenta Yahyu Yammeha, který se ucházel o pátý mandát v pořadí. Yammeh napřed uznal svou porážku, po týdnu si ale vše rozmyslel, a volebnímu vítězi tak nezbylo než uprchnout do sousedního Senegalu a prezidentskou přísahu složit na gambijské ambasádě v Dakaru.

Naštěstí pro Barrowa se do toho vložilo Hospodářské společenství západoafrických států, které s požehnáním Rady bezpečnosti OSN vyslalo do Gambie vojenské jednotky. Teprve pod hlavněmi senegalských samopalů Yammehovi došlo, že tyhle volby fakt prohrál, v televizním projevu dal národu sbohem a odfrčel do exilu v Rovníkové Guineji.

Od vyhlášení nezávislosti v roce 1965 má Gambie teprve třetího prezidenta a s mírovým předáváním moci nemá žádnou zkušenost. První hlavu státu svrhl v roce 1994 Yahya Yammeh vojenským pučem a od té doby neomezeně vládl. Opozici tvrdě potíral a žaláře plnil politickými vězni. Aby si pojistil vítězství v blížící se prezidentské volbě, dal loni zatknout šéfa opozice Ousainou Darboea a odsoudit ho na tři roky nepodmíněně. O to větší muselo být prezidentovo rozčarování poté, co ho v hlasování porazil narychlo vybraný Darboeův náhradník. Gambijci si zaslouží hold za svou odvahu i politickou zralost.

Van der Bellen podruhé a naposled

Nejnovější rakouské střídání stráží jím vlastně nebylo, protože nezávislý kandidát s podporou zelených Alexander Van der Bellen 26. ledna v úřadu prezidenta vlastně vystřídal sám sebe. Po vítězství ve druhém kole prezidentské volby z 22. května 2016, kdy těsně porazil kandidáta krajní pravice Norberta Hofera, byl vyhlášen spolkovým prezidentem, jenže už 1. července Ústavní soud vyhověl Hoferově stížnosti a výsledek zrušil. Opakované druhé kolo ze 4. prosince potvrdilo vítězství Van der Bellena s přesvědčivějším rozdílem hlasů.

Mandát předchozího prezidenta Heinze Fischera vypršel už v červnu 2016, a tak se Rakousko ocitlo takřka na sedm měsíců bez prezidenta; náš jižní soused podal další důkaz o tom, že to jde i bez něj…

Xantypa, 1. 3. 2017