Martin Daneš 

Počátkem příštího roku si poprvé v historii zvolíme sami hlavu státu. Přímá prezidentská volba bývá v Česku vydávána za krok posilující demokracii či zavádějící prvky demokracie přímé. Pravda, počet evropských států, které si prezidenta volí přímo, neustále vzrůstá. Významnější roli než péče o kvalitu demokracie tu ovšem hraje móda: po texaskách, hamburgerech, jazzu, rythm’n’blues a rapu zavádíme po vzoru Ameriky velkou světelnou show s názvem Prezidentská volba.

Móda a racio nejdou pokaždé ruku v ruce a za kopírováním amerických vzorů se v daném případě skrývají přinejmenším dvě nedorozumění. Zaprvé: na rozdíl od Evropy mají Spojené státy (a většina latinskoamerických zemí) prezidentský systém, jehož středobodem je volba hlavy státu. A zadruhé: prezident je tam volen sice ve volbě všeobecné (týká se všech občanů s volebním právem), leč nepřímé.

Ač se to zdá k nevíře, nevolí si Američané prezidenta, nýbrž prostředníky, kteří teprve nato vyberou hlavu státu. V případě těsného skóre obou hlavních kandidátů může tenhle detail změnit vše: v roce 2000 v lidovém hlasování – nepřímo – obdržel větší podporu demokrat Al Gore, aritmetikou přepočtu hlasů na volitele přesto nakonec zvítězil republikán Bush. 

Přímá volba místo Disneylandu

Naproti tomu v evropském parlamentním systému má prezident roli povýtce reprezentativní, v ideálním případě rozšířenou o rozměr „morálního arbitra“. V řadě zemí si tu občané hlavu státu nevolí, buď proto, že jde o dědičné monarchie (Velká Británie, Španělsko, Belgie, Nizozemsko, Dánsko, Švédsko), anebo proto, že je jejich prezident volen nepřímo (Německo, Švýcarsko, Itálie, Řecko, Maďarsko).

Dva německy hovořící sousedé Česka mají podobný – kancléřský – systém vlády, prezidenta si však volí každý jinak: Němci nepřímo, Rakušané ve všeobecné přímé volbě. Kdo by se na základě toho odvážil tvrdit, že je Rakousko lepší demokracií než Německo?

Faktem je, že několik evropských parlamentních republik v posledních desetiletích přešlo z nepřímé prezidentské volby na přímou. Tón udala v roce 1962 Francie, jejíž prezident Charles de Gaulle, lačný upevnění vlastní moci, prosadil ústavní dodatek v tom smyslu. Od roku 1994 si prezidenta volí přímo Finové, od roku 1999 Slováci. Nástupce současného tureckého prezidenta Abdullaha Güla, před pěti lety ještě zvoleného poslanci, letos poprvé vzejde z hlasování občanů. Napřesrok se k Turkům přidáme my, Češi… 

Prezident, nebo císař?

Vzhledem k tomu, že dává občanům o příležitost navíc ke vhození lístku do volební urny, obnáší přímá prezidentská volba iluzi posilování demokracie. V parlamentním systému, v jakém žijeme, je přesto vliv takové volby na politický systém v lepším případě neutrální; v horším může vést k narušení křehké rovnováhy mezi jednotlivými pilíři moci.

Výmluvným příkladem je Francie, kde přechod na přímou volbu před padesáti lety učinil z prezidenta vůdce nadaného takřka všemi pravomocemi a vládě i parlamentu přidělil role pouhých statistů. Přes přetrvávající rysy parlamentního systému tak dnes bývá Francie nazývána republikou poloprezidentskou a někdy také (s tichou připomínkou obou tamních Napoleonů) „císařskou“.

Přímá prezidentská volba se zamlouvá médiím, která ji – na rozdíl od volby parlamentní – mohou „prodat“ veřejnosti coby napínavou show, a odpovídá moderním marketingovým trendům sázejícím na kombinaci obrazu s jednoduchými slogany. Souboj myšlenek nahrazuje soubojem osobností. Vnějšímu vystupování, charismatu i rodinám kandidátů se po zavedení přímé volby věnuje obvykle mnohem větší pozornost než jejich politickým názorům. Taková personifikace posiluje polarizaci politické scény. Příznivci obou hlavních kandidátů do nich promítají své nenaplněné tužby a očekávání; po zvolení toho či onoho z nich následuje rozčarování, v klasickém parlamentním systému o to nevyhnutelnější, že občané volí figuru bez významnějších pravomocí.

Z uvedeného vyplývá, že přímá prezidentská volba má s přímou demokracií společné jen ono adjektivum v názvu; ani o píď nás nepřibliží jak jejímu antickému ideálu, tak novodobým podobám. Šýcarsko – stát, jehož politický systém obnáší nejvíce prvků přímé demokracie – si nejenže svého prezidenta přímo nevolí, ale naopak cíleně pasuje do role ceremoniáře, jehož identita se v rámci daných pravidel mění rok co rok.

Vysvětlení je nabíledni: kdo si chce vládnout sám, bez prostředníků, neměl by upevňovat pozici svých volených zástupců – natož toho prvního z nich!

Publikováno v měsíčníku Xantypa, 1. 10. 2012