Před čtrnácti dny jsem slavil kulaté narozeniny. Byly tak dokonale zaoblené, že se daly dělit řadou číslic; nebudu vám říkat kolika. Při té příležitosti za mnou do Bretaně přicestovali dva kamarádi z Prahy. Oslava trvala rovný týden; přes den jsme jezdili po výletech, večer jedli a prolévali hrdlo doma, po návštěvách i restauracích (Jitko a Petře, zdravím – už se zas můžete normálně hýbat?).

Týden po odjezdu kamarádů do Prahy mě bylo jenom půl. Teď už je to lepší, přesto jsem se včera ráno lehce předklonil a píchlo mě v pravém boku. Nebudu to pokoušet, pomyslel jsem si a pro jistotu se hned napřímil. O něco později jsem předklon zopakoval a píchlo mě tam zas. Nakonec jsem se předkláněl jen proto, abych se ujistil, že mě pořád píchá v pravém boku, a ihned se zase narovnával.

Napadlo mě, zda bych se ve svých pohybech neměl začít krotit – až do chvíle, kdy mi do ruky vrazí hůlku. To jsou mi nápady! Dodal jsem si kuráže a předklonil se co nejhlouběji, to znamená až k zemi. Šlo to jako po másle a pravý bok zůstal zticha. Odteď to takhle budu dělat se vším: kdykoli narazím na nějaký limit, nezaleknu se a půjdu dál (výš, hloub), až na samu hranici možného. Nebezpečí je mým živlem.

PS: Před chvilkou jsem si zkusil nový předklon a znovu mě píchlo v pravém boku. Nic se neděje; to se spraví. Problém by nastal v okamžiku, kdy bych se začal předklánět s myšlenkou, že mě v pravém boku píchnout musí. Tak daleko to ale já dojít nenechám.

Deník Metro 5. 10. 2022