Martin Daneš

Proces evropské integrace se zrodil krátce po druhé světové válce. Mírovým rozdělením Československa a krvavým dělením Jugoslávie odstartoval po pádu železné opony ve východní části kontinentu paralelní proces štěpení. Na prahu 21. století odstředivé tendence rostou i v několika evropských zemích situovaných na západ od bývalé železné opony. 

Přetrvávající hospodářská recese, krize eura i krize demokracie spojená se sílící nedůvěrou občanů ve vzdálená centra (ať Brusel, či vlády jednotlivých států), tohle vše v regionech obývaných dosud – údajně – opomíjenými národy budí snahy vzít svůj osud do vlastních rukou. 

Sbohem, Katalánsko!

Španělská ústava z roku 1978 decentralizovala politickou moc v zemi vytvořením autonomních oblastí. Tři z nich navíc získaly status národnostních společenství: Katalánsko, Baskicko a Galicie.

Katalánsko s „druhou metropolí“ země Barcelonou zabírá bohatý východní cíp Španělského království. Katalánci mají vlastní jazyk a kulturu; zákazem býčích zápasů na svém území od ledna 2012 měl místní parlament mimo jiné v úmyslu řádně hnout žlučí zbytku Španělska, což se mu povedlo na jedničku.

Separatistické hnutí v Katalánsku vzniklo na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století, teprve v součanosti však v místní politice získává navrch. Z voleb do místního parlamentu vzešla v roce 2010 vítězně pravostředová aliance Convergència i Unió (Konvergence a jednota) se separatistickým programem. Její dominantní pozici stvrdily volby z roku 2012. Předseda strany a šéf vlády Artur Mas nedávno zveřejnil svůj záměr uspořádat v roce 2014 referendum o katalánském sebeurčení. Centrální vláda v Madridu se proti tomu ostře ohradila. Nebezpečí je reálné: idea nezávislosti je mezi Katalánci na vzestupu a už dnes by získala většinovou podporu.

Vyhlášení nezávislosti Katalánska by posílilo odstředivé tendence v dalším ze španělských autonomních společenství: Baskicku. Po regionálních volbách loni v říjnu se tam k moci navrátila umírněně nacionalistická Baskická národní strana. Vyhlášení suverenity tahle strana na nejbližší léta zatím neplánuje, odtržením jiné provincie od Španělska by se však mohlo leccos změnit. 

Skot nerovná se Angličan

Po vzoru Katalánska plánuje na příští rok referendum o sebeurčení historický region jiné významné evropské země: Skotsko. To vytvořilo v roce 1707 personální unií s Anglií, jíž se oficiálně zrodila Velká Británie. Británii však svět dodnes běžně zaměňuje s Anglií, což se – o poznání víc než národnostně vlažných Welšanů či obyvatel Severního Irska – dotýká Skotů trpících komplexem „druhořadého“ národa.

Podobně jako v Katalánsku se skotský separatismus politicky zformoval ve třicátých letech 20. století. Vlastní parlament mají opět Skotové od samého jeho závěru: roku 1998. Ve volbách v roce 2011 v něm separatistická Skotská národní strana poprvé získala absolutní většinu křesel. Místní premiér Alex Salmond si tím dodal odvahy k veřejnému příslibu uskutečnění referenda o skotském sebeurčení. Na rozdíl od Katalánců se mu pro ně podařilo získat i laskavé svolení londýnské centrální vlády.

Vláda Davida Camerona nejspíš doufá, že se Skotové v referendu vysloví pro zachování územní celistvosti Velké Británie. Dle průzkumů veřejného mínění jsou příznivci skotské nezávislosti v menšině. Při zkoumání trendu posledních let ovšem zjistíme, že přílišný optimismus není v tomto ohledu na místě: síly obou táborů se zvolna vyrovnávají a řady příznivců skotské nezávislosti se množí… 

Vlámové a Québečané na (jedné) vlastní noze

Belgické královstí, jež vzniklo roku 1830 rozpadem Holandska na protestanskou a katolickou část, v sobě nese zárodek rozpadu od samého zrodu. Spory mezi politickými reprezentacemi Vlámů a frankofonních Valonů se poslední dobou vyostřily natolik, že do značné míry paralyzují chod federálních institucí (viz můj článek z června 2010: Belgie se rozpadá. Už 180. rok).

I za Atlantikem existuje další významný region aspirující na nezávislost: Québec, francouzsky hovořící enkláva v převážně anglofonní Kanadě. Dvě referenda o sebeurčení – v letech 1980 a 1995 – místní separatisté prohráli (podruhé těsným poměrem hlasů). Současná premiérka Pauline Marois za separatistickou Québeckou stranu však už potichu kuje plány, jak co nejdříve dosáhnout vysněné suverenity.

Jsme-li my Češi něčím ve světě proslulí, pak je to „sametový rozvod“ se Slováky z roku 1992. Nejedno separatistické hnutí se dnes ve světě hlásí právě k česko-slovenskému modelu. Máme zde ovšem být nač pyšní?

Publikováno v měsíčníku Xantypa, 1. 2. 2013