Martin Daneš

Z filmu, literatury i tzv. okultních věd známe strašidelné zámky, popřípadě domy. Jsa ze skromnějších poměrů, musím se osobně spokojit se strašidelným pokojíkem. Cimru o výměře 8 m², jež mi toho času říká v Paříži pane, sdílím se zvláštním spolubydlícím. Přes den dělá mrtvého brouka, když se ale večer vyškrábu po žebříku k dřevěné nástavbě s postelí, ulehnu a zhasnu, po chvilce hrobového ticha zespoda cosi cvakne.

Na takovém izolovaném zvuku není pranic výjimečného. Nábytek se v noci protahuje, zasténá si a vrzne. Lehce znepokojivým detailem je, že s výjimkou jedné vestavěné skříně v mém pokoji skutečného nábytku není; nevešel by se tam.

Dřív, než stačím pustit celou věc z hlavy, zazní od podlahy nové cvaknutí. V rychlém sledu pak následují třetí, čtvrté, páté… a tak pořád dál, v nepravidelných intervalech, leč úporně, dokud neusnu.

Zapátral jsem po zdroji toho zvuku a zjistil, že vychází z oblasti kuchyňské linky s dřezem/umývadlem. Neměl jsem tam dohromady nic krom primitivního dvouplotýnkového vařiče. Při otáčení knoflíků o dvou polohách (vypnuto-zapnuto) to v něm cvakalo. Stejný zvuk se odtud ozýval i v noci. Že by nějaký exkuchař skolený při vaření elektrickým proudem?

Před pár dny pak – nejspíš vinou opotřebení – nadobro vyhasla jedna z plotýnek a já se rozhodl vařič vyhodit. Toho večera jsem při představě cvakající domovní popelnice uléhal na lože s úsměvem na rtech.

Vtom se pode mnou ozve „klap klap“ a koncert spouští nanovo. Čím ten můj kuchař vlastně otáčí?

Publikováno v deníku Metro, 13. 2. 2013