„Nejsem kuchař – neumím vařit,“ doznal ve známé televizní talkshow autor nejprodávanějších kuchařek. Šlo o vcelku sympatickou upřímnost; pokud jsou lidi ochotni platit za kulinářské recepty sepsané mužem, který jako já vaří jen čaj a špagety a nijak se tím netají, je to jejich problém.

Ostatně takový je trend doby, v níž se největšímu úspěchu těší ti, kdo nic neumějí. Televizní celebrity nejvíc vynikají účesy a dobře vybělenými zuby. Co byste ale řekli na zpěváka, který by přiznal, že neumí zpívat?

Ne, tohle vlastně není ten nejlepší příklad; mladý interpret pokoušející se přesně intonovat je v dnešní hiphopové éře tak trochu out. (Jo, ty seš retro, classic nebo tak něco?)

O něco kurióznější by bylo přiznání malíře, že neumí malovat: „Nakreslil jsem tuhle psa a všichni si mysleli, že je to kůň; jenom má žirafa je k poznání!“

I když počkat… dneska je každému fuk, zda malíř vysoce ceněný za skvrny rozmazané po plátně umí nakreslit psa; od čeho máme v mobilu foťák?

Už to mám: představte si ten poprask, kdyby slavný spisovatel doznal, že neumí psát! Kamenem úrazu mnoha autorů ovšem není ani tak styl, jako spíš deficit na poli myšlení. Jde přece o slovo a ten, kdo jím vládne, by to měl mít v hlavě srovnané.

Namítnete mi: Kolik liků nasbíráš, když si na facebookovou zeď hodíš nějakou originální myšlenku? Jsem holt asi trochu staromódní. Je jiná doba, taková spontánní. Tak si aspoň hlídejme, abychom nepožili nic připraveného dle receptu z nejprodávanější kuchařky…

Deník Metro, 29. 10. 2015