Pouhé dva dny po vítězných volbách obdržel šéf katalánské regionální vlády Artur Mas předvolání k soudu. Kvůli referendu o nezávislosti provincie na Španělsku, jež uspořádal před rokem, čelí obvinění z „občanské neposlušnosti“ a v případě, že by byl uznám vinným, hrozí mu ztráta volitelnosti. Mezi madridskou centrální vládou a tou jeho barcelonskou zuří v posledních letech nevyhlášená válka a tohle by pro Madrid byl vítaný – byť nepříliš čestný – způsob, jak se nebezpečného protivníka zbavit.

Pro přesnost dodejme, že Masovo vítězství v záříjových katalánských volbách nebylo tak drtivé, jak si on sám předsevzal; zatímco v tamním parlamentu získali stoupenci nezávislosti absolutní většinu křesel, se 47,8 procent hlasů nadpoloviční podpory voličů nedosáhli. Nastala kuriózní situace: k jednostrannému vyhlášení nezávislosti mají separatisté dostatek síly, nikoli však dostatečnou legitimitu.

Pravda, tohleto je zanedbatelný detail pro Artura Mase, rozhodnutého dovést Katalánsko k nezávislosti stůj co stůj; možná už sní i o vlastní soše na barcelonském náměstí Katalánska, v nadživotní velikosti.

Kvůli dosažení svého cíle se Mas před volbami jal slučovat neslučitelné. Jeho liberálně orientovaná strana Demokratická konvergence Katalánska se spojila s Republikánskou levicí na kandidátce s názvem Společně pro ano. Krajně levicová Kandidatura lidové jednoty nepožadující jen nezávislost, ale i odchod Katalánska z Evropské unie, se k ní nepřipojila, navázala s ní však účelové partnerství a bez podpory jejích deseti zvolených poslanců se dnes Masova platforma neobejde.

Nenechme se dál Madridem sdírat z kůže!

Zastáncem katalánské nezávislosti není přitom Artur Mas zas tak dlouho. Ještě nedávno se tenhle synek z rodiny barcelonských průmyslníků, duchovní žák i dědic zakladatele Demokratické konvergence Jordiho Pujola, omezoval na požadavek katalánské autonomie v rámci Španělska. V roce 2002 například označil nezávislost za „zastaralý koncept, zrezivělý a vyšlý z módy“. Ke změně v náhledu na věc dospěl po svém nástupu do čela katalánské vlády v roce 2010. Dle svých slov tenkrát vyslyšel hlas lidu. Šlo by to zformulovat i o něco méně státnicky, a sice tak, že když vycítil, kudy vítr vane, rozhodl se toho využít ve vlastní prospěch.

V období hospodářské krize Katalánci zesílili své nářky na to, že dotují španělský centrální rozpočet, rozbuškou k explozi nacionalistických vášní se však stal až verdikt, jímž madridský Ústavní tribunál ze statutu autonomní provincie vyškrtl formulaci o „katalánském národu“. 10. července 2010 se v centru Barcelony shromáždilo více než milion lidí skandujících: „Jsme národ! Rozhodujeme my!“

Výrok Ústavního tribunálu by se dal přirovnat k dráždění býka červeným hadrem… pokud by katalánský parlament – natruc zbytku Španělska – na svém území přesně čtrnáct dní po zmíněné demonstraci býčí zápasy nezakázal.

Šéf kabinetu Mas poté s ústřední vládou rozpoutal otevřenou konfrontaci. V roce 2012 se vydal do Madridu požádat premiéra Mariana Rajoye o uzavření „fiskálního paktu“, jenž by mu umožnil spravovat daně vybrané na území provincie a zastavit každoroční převod údajných šestnácti miliard eur do centrálního rozpočtu. Rajoyova odpověď byla stručná: Ne!

Společný ideál nad ideologické rozdíly

Po návratu z Madridu vyhlásil Mas předčasné volby a v případě vítězství přislíbil vyhlásit referendum o nezávislosti. Všudypřítomné billboardy s jeho rozzářenou tváří tonoucí v záplavě žlutočerveně pruhovaných katalánských vlajek na voliče nezabraly dle očekávání a Mas přišel ve volbách o mandáty. Aby se udržel v čele regionální vlády, nezbylo mu nic jiného než si vyjednat podporu odvěkých rivalů z Republikánské levice; i oni totiž hoří pro nezávislost a – je-li sebeurčení národa v sázce – jdou ideologické rozdíly stranou, že…

Vzájemné měření sil s Madridem se vyostřilo poté, co plánované referendum zakázal (u katalánských vlastenců mimořádně oblíbený) Ústavní tribunál. Po soudním zákazu se Mas rozhodl „ponížit“ referendum na nezávazné hlasování, cosi na způsob regionální vládou pořádaného průzkumu veřejného mínění. Plebiscit z listopadu 2014 bojkotovali příznivci zachování celistvosti Španělska, a jasné vítězství „ano“ (přes 80 procent) tak znehodnotila volební účast pohybující se kolem čtyřiceti procent. Navíc – jak se dnes ukazuje – ani deklarovaná nezávaznost hlasování nebyla černé ovci Madridu nic platná; španělský bič na ni dopadl tak jako tak.

Dokáže si Mas vyvzdorovat nezávislost pro Katalánsko a nehynoucí slávu pro sebe, anebo to Španělsko ve zdraví přečká a on skončí v propadlišti dějin? Odpověď na tyhle otázky dá nejbližší čas.

Xantypa, 1. 11. 2015