Poslední román vyšel Milanu Kunderovi před čtrnácti lety, a tak když jsem se doslechl, že do francouzských knihkupectví dorazila jeho novinka, bych nejspíš večer neusnul, kdybych si ji nepořídil ještě dnes. Román nazvaný La Fête de l’insignifiance („Svátek bezvýznamnosti“) má 140 stran, leč mohl by jich klidně mít i polovinu; písmo jako vystřižené ze slabikáře mi nevadí, právě naopak – s přibývajícím věkem vidím stále hůř.

Stárnoucí herec, který už léta nedostal roli a přivydělává si obsluhováním na rautech; muž vedoucí vnitřní dialog s matkou, o níž nic neví, protože ho opustila krátce po porodu; vysloužilý donchuán, jemuž dobývaná žena uteče s prvním pobudou, na něhož natrefí: označit postavy Kunderova románu za antihrdiny by bylo pořád moc optimistické, ne, tohle jsou prosím totální „looseři“ smíření s vlastním osudem…

Kundera píše: Bezvýznamnost je, příteli, základem lidské existence. Provází nás všude a na každém kroku. Je přítomna i tam, kde ji nechce nikdo vidět: v hrůzách, krvavých bitvách, nejhorších pohromách… Ale nejde jen o to ji rozpoznat, je též třeba se ji naučit mít rád… Vdechujte, příteli, bezvýznamnost, která nás obklopuje, právě ona je klíčem k moudrosti a dobré náladě…

Nad tématem, jež by vám jinak nepřišlo hodné pozornosti, se po přečtení knihy zamyslíte a vydrží vám to hezkých pár dní. Ptáte se, v čem tkví Kunderova světovost? V tom, že – aniž by plýtval slovy a čtenářovým časem – dokáže napsat významný román o bezvýznamosti.

Zkrácená verze vyšla v deníku Metro, 17. 4. 2014