V souvislosti s klimatickou konferencí v Paříži se ve (francouzských) televizních zprávách denně doslýchám o hrůzách, které mě čekají, pokud klimaticky nezmoudřím. Lesy mají na kahánku: třeba borovice a buk z Francie zmizí (borovice za sto let, buk za 130); vyhyne i řada zvířecích druhů, jaké se zatím prohánějí tamními luhy a háji.

Co dělat? Klimatopolitici sekundovaní klimatožrouty (klima je jejich živností) hlásají: chceme-li se nadále těšit pohledem na buky, borovice i ptáky v jejich korunách, omezme globální oteplování na 2°C do roku 2100.

Rád bych věděl, kdo ověří splnění podobného závazku, když za 85 let budeme všichni na pravdě Boží (vyjma Karla Gotta, ten však klimatickou konferenci bojkotoval). Ostatně kdo a jak spočítal, za kolik let zmizí nějaký (rostlinný nebo živočišný) druh? Lze vážně planetu Zemi a životní podmínky na ní vměstnat do rovnice o dvou neznámých? Dosadíme x a y máme to!

Ochlazovači oteplování neuvažují ekonomicky ani ekologicky (je ekologické, totiž šetrné, vysázet na tisících hektarů řepku kvůli biomase?). Nemusí; účet zatáhneme my, uvědomělí občané i ti zcela neuvědomělí, ve formě ekologických daní.

Po únoru 1948 chtěli komunisté poroučet větru a dešti. Netrvalo to dlouho a vystřízlivěli; vzdali se dokonce i snu o komunistickém ráji, jejž nahradili „reálným socialismem“. Touha poroučet větru a dešti dnes ožívá v hlavách současných světových elit.

Buďme k přírodě ohleduplní, chraňme ji, jak to jen jde, nepokoušejme se ji ale řídit!

Deník Metro, 9. 12. 2015