Ve Francii, kde žiju osmým rokem, fušuji do literárního překladatelství a předloni jsem vydal vlastní román. Snad proto mě občas na dálku osloví český autor se žádostí o překlad své knihy do francouzštiny, o její protlačení na stůl pařížských nakladatelů… ideálně o obojí. Zdá se, že to myslí to vážně! Poslední e-mail tohohle typu mi přišel před pár dny a docela mi vyrazil dech; pasáž, v níž dotyčný vysvětluje, proč by měl vyjít ve francouzštině, pro názornost ocituji doslovně:

Jednoduše: moje knihy mají přesah. Jsou světové a dříve nebo později se to snad ukáže. Ostatně, napsalo to i několik recenzentů k X. X je velký příběh, jaký se v české literatuře už desetiletí nepíše. Má jen prostě tu smůlu, že byl napsán v českém jazyce a je dost rozsáhlý (700 normostran). Až se do světa dostane, bude to událost. Potřebuje ale silného velkého nakladatele, který ho bude umět promovat.

V politice bych věděl, leč u spisovatelů si nevybavuji, kdy jsem naposled narazil na tak předimenzované ego. Proč se Mistr vůbec zahazuje s o tolik nižší váhovou kategorií, jakou jsem já? Ovšem: zakopaný pes tkví v tom, že náš Stephen King se narodil v Česku (Štěpán Král), a do vínku mu tak bylo dáno psát jazykem, jímž v Hollywoodu sotvakdo vládne. Fakt smůla.

Ne, mailů od autorů lačných po francouzském překladu mi nechodí mraky, i tak mě ale zmáhá formulovat zamítavé odpovědi. Proto se tímto preventivně obracím na všechny s následující výzvou: Nenabízejte mi své výhodné směnné obchody – konexe u pařížských nakladatelů nemám! Těm, kdo věří tomu, že jim bude jednou ležet svět u nohou, pak doporučím oslovit přímo výbor Nobelových cen (e-mail: sekretariat@svenskaakademien.se).

Proč chodit k tovaryši, když můžete zajít ke kováři?

Deník Metro, 27. 4. 2016