Martin Daneš

Atentát z amerického Bostonu byl mediálním hitem číslo 1 uplynulého týdne. Oba údajní pachatelé původem z Čečenska skončili neslavně, jejich jména už přesto vešla do historie.

Po předloňském krvavém řádění norského pomatence Anderse Breivika jsem kdesi napsal, že nevinné oběti jsou teroristům pouhým prostředkem k dosažení hlavního cíle, jímž je zisk mezinárodní publicity. Mají v tom skvělého spojence: média.

Na televizních zpravodajských kanálech běžely minulý týden vícehodinové bloky pitvající bostonský atentát do nejmenších detailů a prokládané názory expertů, od těch na mezinárodní terorismus až po vojenské pyrotechniky. K tomu, abych takový blok dokázal sledovat v kuse, jako sleduji debaty v závěru sněmovních voleb, bych musel být buď z jednoho z uvedených oborů… anebo trochu perverzní.

Pravda, potoky krve jsou daleko vděčnějším diváckým tématem než slunce na modré obloze. I zde jsou však média selektivní: zatímco izolovaný teroristický čin spáchaný v USA či západní Evropě k sobě přitáhne okamžitou vlnu zájmu světových televizí a tisku, o masakrech v odlehlých částech Súdánu či severovýchodního Konga, v nichž muži v khaki uniformách zabijí či zmrzačí neskonale víc civilistů, najdete v lepším případě dvě řádky v rubrice Různé.

Není mediální pozornost věnovaná teroristickým činům, rozsahem snesoucí srovnání jen s líčením následků obřích živelních katastrof, právě tím, co další narušené týpky po celém světě pudí k myšlence ozkoušet si, jaké to je, hodit si bombu?

Publikováno v deníku Metro, 23. 4. 2013