Martin Daneš

Lidová moudrost praví, že každá změna je k horšímu. V politice nazýváme takové změny reformami. Vláda, která se nějakou změnu rozhodla protlačit, přesvědčuje občany, že „situace nazrála“, že je zmíněná reforma nezbytná, ostatně „není jiného řešení“ (už od dětství jsem bytostně alergický na jediná možná řešení, která mi zavánějí pojmem „dějinná nutnost“). Když pohlédneme na řetězec změn prováděných v dané oblasti v delším časovém horizontu, nejednou s úžasem zjistíme, že opatření prosazovaná dnes jsou v příkrém rozporu s těmi, jež byla v kursu ještě včera; politická orientace vlád s tím zhusta nemá co do činění. S odstupem pak vše působí jako jeden velký zmatek.

Vezměme si například daň z přidané hodnoty: až do poloviny minulého desetiletí (její vyšší sazba) soustavně klesala, za posledních pět let (obě sazby) naopak stoupají. Argumentem provázejícím fázi číslo 1 byl rozvoj podnikání, argumentem fáze číslo 2 rozpočtová zodpovědnost.

Domácí kraje ustavičně mění svou podobu od roku 1949, kdy jich vzniklo třináct. Reformou z roku 1960 se jejich počet snížil na osm. V roce 1990 byla krajská správa zrušena. V roce 2000 byla obnovena v podobě samosprávných celků… totožných s kraji z roku 1949. Staré členění ale nezmizelo docela a třeba krajské soudy odpovídají krajům z roku 1960. Kvůli možnosti přijímat dotace z Bruselu se navíc kraje musely sdružit v jakési „nadkraje“. Nedávno začali politici hovořit o potřebě počet krajů snížit.

Legrace musí být, nemyslíte?

Publikováno v deníku Metro, 10. 4. 2013