Dějiny světové žurnalistiky dosud nezaznamenaly případ, kdy by úvodníkář napsal úvodník sám o sobě; o redaktorech zpravodajství nemluvě. Pro sloupkaře však dané pravidlo neplatí. Už ten samolibý výraz, s nímž na vás shlíží z fotografie v záhlaví textu, nevěstí nic dobrého… Přečtete si jej a zjistíte, že celý sestává z autorových dojmů; kdyby – tak jako angličtina nebo němčina – neumožňovala čeština zamlčet podmět, byl by samé já – já. Sloupkařovým údělem je sebestřednost.

Karel Čapek psal sloupky o chovu psů, o pěstování kaktusů či o zahradničení, jež byly jeho velkými hobby. Univerzálního Čapkova nadání nemaje, o velkých hobby u mě nemůže být řeč, s jedinou výjimkou: psaní sloupků!

Fejetony či sloupky publikuji pravidelně od samého počátku 90. let. Některé z listů, kam jsem je psal, už zanikly a dnes po nich neštěkne ani Dášeňka. Coby záminky k jejich prvnímu knižnímu vydání jsem využil sarajevského atentátu na Václava Klause, jehož jsem v názvu zabil. O pár let později jsem se knižně – méně drastickým způsobem – vypořádal i s Havlem.

Po třetím takovém titulu jsem se zařekl: Už nikdy žádnou knižní publicistiku! Leč smyslem předsevzetí je, aby byla porušována, a tak teď vydávám novinku složenou ze sloupků, jež devátým rokem píšu pro tento deník.

A protože si Francie svých recepčních váží víc než třeba Anglie či Německo, pokřtí právě dnes můj deník pařížského recepčního stylově ve Francouzském institutu v Praze.

Deník Metro, 14. 12. 2016