Vy, kdo jste četli můj (zatím) poslední sloupek z Metra, pochopili jste, že jsem navštívil nedávný pařížský koncert Johna Lydona alias Johnnyho Rottena, frontmana punkrockové živelní pohromy druhé poloviny sedmdesátých let s názvem Sex Pistols. A nejenže jsem jej navštívil, on se mi nesmazatelně vryl… kam? Přece do mysli! Zážitků bych měl na celý seriál, leč nehodlám pokoušet nervy čtenářů a spokojím se s jediným pokračováním, do něhož vměstnám pár postřehů, jež se nevešly do mého sloupku.

Po takřka čtyřicetiletém působení v čele skupiny Public Image Limited se stal Lydon nepřehlédnutelnou, byť obtížně zaškatulkovatelnou postavou britské pop-music. Nejenže se celý zježí, označí-li ho někdo za hvězdu, on si přeje být antihvězdou. Oheň a síru (fuck a fucking jsou možná jeho nejfrekventovanějšími výrazy) dští na politiku a politiky, na byznys i gramofonové společnosti, které jej na oplátku zařadily na černou listinu (pročež jeho CD vydávaná pod vlastním labelem jsou k sehnání víceméně jen přes internet, nehrají ho v rádiích ani na televizních hudebních kanálech), milý Lydon zkrátka dělá všechno pro to, aby jako pravá antihvězda neexistoval.

Leč zpátky k pařížskému koncertu: jako dirigent stojí Lydon na scéně před rozevřejným stojanem s notami, v nichž obrací listy, notová osnova však v daném případě zjevně ustoupila textům písní. Jak vidno, nechce posluchače připravit o jediné slůvko ze svého rebelského poselství.

Maně si vybavím, jak jsme si na základce tajně opisovali texty Sex Pistols. No future for you! Tenhle úderný slogan nás oslovoval, protože jaká budoucnost čekala děti v komunistickém Československu? Šlo tu ovšem o drobné nedorozumění: Rotten jím burcoval britskou mládež proti kapitalismu…

Píseň The One – vyznání ženě, s níž žije přes třicet let – zapěje Lydon jaksi nelydonovsky, ladným a tichým, takřka něžným hlasem. U někoho, kdo pohrdá písničkami o lásce, protože je považuje za bohapustou komerci, jde o jisté překvapení, leč zvykněme si na to, že je John Lydon mužem četných rozporů.

Ne náhodou se koncert uzavírá takřka čtvrthodinovým antiklerikálním songem Religion (Náboženství). Provedením trochu připomíná samostatnou show, v jejímž průběhu zpěvák – ve výtečné hlasové formě – z hromování kněze z kazatelny plynule přejde v hrdelní skřehotání nahánějící husí kůži; diváci nepřijdou ani o „zázrak“ v podání Ježíše alias vlasatého a vousatého kytaristy Lou Edmonse.

O pozoruhodně širokém posluchačském záběru Lydonova ansámblu svědčí pestré složení publika v sále: zatímco pod pódiem se extaticky mísejí polonahá těla teenagerů, z balkónu vsedě tleská do rytmu sedmdesátiletá dáma obklopená dalšími důchodci. Já zprvu odvážně stojím na samém okraji kotle, leč poté, co čahoun divoce skákající po mém boku několika přesnými zásahy okované podrážky dočasně znetvoří malíček mé pravé nohy (nečekaje války, nazul jsem se neprozřetelně do plátěných bot značky Reebok), rychle se stahuji do klidovějších zón, kde drží stráž část obecenstva mající jasnou, byť diskrétně vyjadřovanou početní převahu; řeč je o nás, již točíme kormidlem současného světa – lidech středního věku.

Mister Lydon, který k nám taky patří, se mimochodem se stárnutím ve své novější písni One Drop vyrovnává takto: We are the ageless, we are teenagers, We are the focused out of the hopeless!

Co přesně to znamená česky? Samotného by mě to zajímalo, naštěstí je tu strýček Google, který ví vše: Jsme nestárnoucí, jsme teenageři, jsme soustředěný z beznadějné.

Výborně: už vím, kde hledat poslední slova pro své články, až zase nebudu vědět, jak některý z nich ukončit: na českém překladači Googlu! Poezie všedního dne má v uvedeném případě lehce rebelský nátěr, neřekli byste?

Psáno exluzivně pro tento web, 28. 10. 2015