Ty, kdo v každém muslimovi vidí potenciálního teroristu, bych vyslal na léčení do Maroka, arabské země v severní Africe, kde je mohamedánů sto procent a nějaké ty drobné.

Při přenocování se tam připravte na budíček v pět ráno: po tklivém, ampliónem zesíleném volání muezzina k modlitbě, jež se jako přelud vynoří z nočního ticha, místní (snad) vyskočí z lože, pokleknou a čelem se přilepí ke koberci; vy se omezíte na přesun na toaletu a (spirituálně laděné) vykonání malé potřeby.

Apely muezzinů muslimská agitace končí a vše ostatní, s čím se v téhle zemi setkáte, je spíše jejím opakem. Maročani jsou družní a milují cizince. Sympatie, jež jim projevují, hraničí s otravováním. Při toulání Casablankou jsem raději hleděl přímo před sebe, a přesto se na mě pořád někdo lepil. Ahmed, Mustafa, Rašíd – představovali se ti chlápci – mi nabízeli nejrůznější informace, někteří loudili pozvání na kafe. Předstíral jsem, že spěchám, a oni mi hned na kousek papírku psali své mobilní číslo. Telefonů, na něž nikdy nezavolám, jsem za pár dní nasbíral tucet. Nebýt zralý muž, nýbrž třeba mladá blondýna, nejspíš bych jimi teď tapetoval obývák…

Ženy chodí na veřejnosti v šátcích i prostovlasé. Ač nesmí muslim pít alkohol, nasává ten marocký jako Dán. Hustotou pivnic je centrum Casablanky zhruba srovnatelné se starým Žižkovem. Nejeden Maročan vám řekne, že víra je jeho soukromá věc. Je to projev umírněnosti i alibismu, protože nedej Alláhu, aby si na tu jeho někdo zblízka posvítil…

Deník Metro, 4. 3. 2015