Už jste někdy byli ve versaillském parku… počkejte, nepřerušujte mě, vím, že většina z vás tam byla, někteří několikrát, vy zvídavější jste si navíc zakoupili průvodce a v historických reáliích byste mě strčili do kapsy. Takže znovu: už jste byli ve versaillském parku v neděli po ránu? Že ne? Nevadí, já ano a rád se s vámi o ten zážitek podělím.

Neděle, 8h30: v dlouhých alejích versaillského parku, jindy plných turistů všech národností, pěších i přepravujících se vláčky na pneumatikách či elektrickými vozítky, na turistu nenatrefíš. A nejen to, nenajdete tam nikoho, kdo by šel krokem: cesty se dočasně proměnily v atletickou dráhu. Všichni běží, někteří v přiléhavých hightech kombinézách sajících pot, jiní v obyčejných teplácích (trenýrkách) a svetrech, přesto všichni svorně, pravidelně dýchajíce – jeden za všechny, všichni za jednoho!

Podivím se nad tím, že se tu běžcům pod nohy neplete žádný pejskař. Jen co mě napadne, že mají psi do parku nejspíš vstup zakázán, zahlédnu pána pádícího za kokrem na vodítku – ještě že mu je připnul, jinak by byl pes už dávno v trapu.

Ovce za dřevěnou ohradou. přežvukujíce trávu, stoicky pozorují ten cvrkot (vím, že si teď lehce přibarvuji realitu, protože ovce lidi nepozorují, jsme jim zcela lhostejní a hledí spíš skrz nás… netuší, hlavy skopové, že jsme pány tvorstva).

Otáčím to zpět ke vstupní bráně parku, mám totiž z toho klusu srdce až v krku. Vážně, snad jste si nemysleli, že bych na běžeckou dráhu vyrazil pěšourem?

Deník Metro, 26. 11. 2014