Britský premiér David Cameron si to při návštěvě New Yorku zavařil. Při neformálním rozhovoru s tamním exstarostou Michaelem Bloombergem se pochlubil, že když královně telefonicky oznamoval výsledek skotského referenda o nezávislosti, spokojeně „předla“. Bohužel pro něho výrok zachytily citlivé mikrofony a za faux pas (o počínání britské panovnice se nehovoří, natož aby ji někdo srovnával s kočkou!) se premiér musel Alžbětě II. omluvit.

Uvedená epizoda svědčí o tom, že se skotským hlasováním byly spojeny značné emoce a nejednomu příznivci Velké Británie, nejen premiérovi a spokojeně předoucí královně, po zveřejnění výsledku spadl obrovský kámen ze srdce.

Na otázku Should Scotland be an independent country? („Má být Skotsko nezávislým státem“) odpovědělo 18. září 55,3 procent hlasujících „ne“ a 44,7 procent „ano“. Při vysoké volební účasti (84,6 procent oprávněných voličů) šlo o jednoznačné skóre, jež učinilo čáru přes rozpočet stoupencům skotské nezávislosti reprezentovaným Skotskou národní stranou (SNP) a hlavně jejím lídrem a současně skotským premiérem Alexem Salmondem.

Kocovina mezi příznivci nezávislosti

Salmond vsadil vše na kartu prosazení skotské nezávislosti, a tak není divu, že den po vyhlášení výsledků slíbil vzdát se obhajoby předsednického křesla na listopadové konferenci své strany a vzápětí odstoupit i z premiérské funkce.

Na cestě za svým snem postupoval lídr skotských nacionalistů pomalu a obezřetně, krůček po krůčku. Po vítězství labouristů v britských volbách v roce 1997 a nabídce nastupujícího premiéra Tonyho Blaira ustavit skotský parlament s omezenými pravomocemi, návrh podpořil, byť si to tím rozházel u radikálů požadujících „všechno, anebo nic“. V následném referendu na toto téma drtově zvítězilo „ano“, načež si v roce 1999 Skotové poprvé zvolili své poslance a z parlamentu (do Edinburghu se vrátil po takřka tří stech letech od jeho rozpuštění v roce 1707) vzešla regionální vláda. Po osmileté správě labouristů vyhrála v roce 2007 volby SNP a Salmond se stal šéfem skotského kabinetu. Před dvěma lety pak konzervativního britského premiéra Davida Camerona přiměl k vypsání referenda o nezávislosti Skotska…

Proč příznivci nezávislosti referendum nakonec prohráli? Kuriózně se jim vymstila velká vstřícnost centrální londýnské vlády vůči Skotům. Pouhých několik dní před hlasováním, v době, kdy byly průzkumy vyrovnané, přislíbil premiér Cameron předání dalších pravomocí – zejména v daňové oblasti – Edinburghu v případě, že se vysloví pro zachování svazku s Anglií. Věrni své pověsti škudlilů si Skotové spočítali pro a proti obou variant a většinově došli k závěru, že nezávislost by byla velkým krokem do neznáma, zatímco setrvánín získají od Londýna další výhody, zkrátka a dobře že se jim vyplatí zůstat Brity.

Katalánští nacionalisté: totožné cíle, tvrdší boj

Za ideového spojence Skotské národní strany ve světě bývá považována Quebecká strana (Parti québécois), která usiluje o odtržení frankofonního Quěbeku od anglofonního zbytku Kanady. Quebecká strana ovšem v dubnu prohrála tamní volby, čímž se případná realizace snu o quebeckém sebeurčení o nějaké to desetiletí vzdálila.

Odlišná situace je v Katalánsku, kde referendum o nezávislosti na Španělsku prosazuje hned několik politických stran, na rozdíl od Velké Británie se však centrální vláda v Madridu pokouší zabránit jeho konání všemi prostředky. Poté, co koncem září šéf regionální vlády Artur Mas vyhlásil plebiscit na 9. listopad, se premiér Mariano Rajoy obrátil na španělský Ústavní tribunál. Ten obratem – až do vynesení rozsudku – konání referenda pozastavil.

Katalánští nacionalisté se  tribunálu, jenž se měl v roce 2010 zdiskreditovat okleštěním pravomocí regionu a vypuštěním zmínky o „katalánském národu“ z ústavy, odmítli podrobit. Premiér Artur Mas ještě pár dní váhal, po přijetí 900 z celkového počtu 947 starostů, kteří se vyslovili pro uskutečnění referenda za každých okolností, však vyhlásil: „Ať udělají cokoli pro to, aby umlčeli Katalánce, nepodaří se jim to.“

Nekompromisní přístup vůči Barceloně se Madridu nemusí vyplatit; zákazy a vety centrální španělská vláda národnostní vášně na severovýchodě země neutiší. Jestliže si Londýn dokázal „koupit“ Skoty svou vstřícností, Madrid odmítavým postojem k referendu jen rozšiřuje řady příznivců samostatnosti v řadách Katalánců.

Jak to všechno dopadne, dnes těžko předvídat, na rozdíl od Skotska, kde vášně utichly, však v nejbližších týdnech a měsících můžeme očekávat další vyhrocení sporu o budoucnost Katalánska.

Xantypa, 1. 11. 2014