Myšlenka konce dějin ze stejnojmenného eseje Američana Francise Fukuyamy před čtvrstoletím zaujala svět. Po zhroucení komunistického východního bloku se opravdu zdálo, že liberální demokracie zvítězila na celé čáře a stala se obecně sdíleným ideálem společensko-politického zřízení. Před časem však jako by se dějiny daly opět do pohybu a demokracie přišla o své zdánlivě neotřesitelné postavení. U bran Evropy zuří války, tamní obyvatelstvo se masově přesouvá k nám a sémě nesváru klíčí i v zemích, které byly donedávna oázou míru.

Nacionalistické proudy posílené uprchlickou vlnou dnes více či méně otevřeně zpochybňují demokratický systém. Je přece prohnilý, politické strany prolezlé korupcí, demokracie slabá, neschopná řešit složité problémy doby, Evropská pak unie odtržená od reality, byrokratická, popřípadě socialistická (tímto poněkud absurdním přívlastkem bývá častována jen v zemích bývalého východního bloku)…

Jak se stát rakouským prezidentem

Uprchlická krize se stala jedním z hlavních témat prezidentské volební kampaně v sousedním Rakousku a přispěla k proměně samotné volby v napínavé drama. V dubnovém prvním kole kandidáti obou hlavních stran – lidovců a sociálních demokratů – obsadili každý s pouhými jedenácti procenty hlasů až čtvrtou a pátou příčku, zatímco největší podporu voličů získal kandidát krajně pravicových Svobodných Norbert Hofer s 35 procenty hlasů. Daleko za ním zůstal kandidát zelených Alexander Van der Bellen s 21 procenty.

Ve druhém kole přímé volby se ukázalo, že ani s velkým náskokem nemá Hofer vyhráno. Po uzavření hlasovacích místností v neděli večer 22. května stál ještě v čele; v pondělí po přičtení korespondenčních hlasů se situace obrátila a rozdílem pouhých 31 tisíc hlasů byl rakouským prezidentem poprvé v historii zvolen kandidát zelených Van der Bellen.

V obou kolech této volby převládlo negativní hlasování nad pozitivním. Hlasem pro kandidáta Svobodných Rakušané mimo jiné odmítli zabetonovaný politický systém, jemuž od konce 2. světové války dominují dvě strany dělící se rovným dílem o moc a většinu času vládnoucí společně ve velké koalici. Třetím Svobodným, byť se už též párkrát „namočili“ uzavřením koalice s lidovci, se daří stavět do role odpůrců systému, v němž je pro jakoukoli veřejnou funkci včetně místa školníka třeba mít legitimaci jedné z hlavních stran.

Negativní hlasování ve druhém kole zafungovalo přesně v opačném gardu: spíše než pro nepříliš výrazného profesora Van der Bellena většina Rakušanů hlasovala proti kandidátovi krajní pravice, který v případě zvolení hrozil rozpuštěním parlamentu.

Zatímco kandidát zelených byl úspěšný ve Vídni, získal Hofer největší podporu v Korutanech, kde byl až do své smrti v roce 2008 hejtmanem zakladatel Svobodných a obdivovatel pracovní politiky Třetí říše Jörg Haider; nejvyšší skóre v prvním kole – 59,6 procent hlasů – pak získal v hornorakouském Braunau, rodišti Alolfa Hitlera (možná by bylo načase zanalyzovat vzorky z místních studní; zakopaný pes bude nejspíš v tamní tvrdé vodě).

Imigranty házíme do moře!

Uprchlický problém však nebudí vášně jen v Evropě, nýbrž i u samotných protinožců. Austrálie se léta potýkala s přívalem nelegálních migrantů, jejž v roce 2013 zastavila nová vláda Tonyho Abbotta z Liberální strany. Když Abottův stranický kolega a premiérský nástupce Malcolm Turnbull na 2. červenec vyhlásil předčasné parlamentní volby, jedním z hlavních témat kampaně se okamžitě stalo přistěhovalectví.

Tajemství úspěchu konzervativců spočívá v tvrdosti vůči uprchlíkům, jež pohraniční hlídky posílají buď zpět na moře, nebo do detenčních center mimo území Austrálie, například na ostrov Nauru. Nevládní organizace kritizují těžké životní podmínky v těchto zařízeních, kde se množí pokusy o sebevraždy.

Leč ani opoziční labouristé Billyho Shortena si ve strachu z porážky netroufají zpochybnit nynější status quo a navrhují jen zlidštit podmínky v zahraničních detenčních centrech. Rozpor mezi oběma tábory tak spočívá vlastně jen v tom, kolik jsou do země ochotny vpustit přistěhovalců legálních…

Přístup k uprchlíkům je rovněž jedním z klíčových témat americké prezidentské kampaně. Republikán Donald Trump by rád postavil zeď na hranici s Mexikem. Demokratka Hillary Clintonová je smířlivější vůči Mexičanům, i když… její odpůrci šíří záznam jejího interview z roku 2011, kde coby ministryně zahraničí v reakci na smrt lybijského diktátora Kaddáfího těsně předtím zlynčovaného davem po vzoru Julia Cesara pravila „We came, we saw, he died!“ („Přišli jsme, viděli jsme, on zemřel!“), načež se šťastně rozesmála.

Nedávno si Američani poprvé zvolili prezidentem černocha, který černochem není; v příštích volbách si možná poprvé zvolí ženu, která není žádnou ženou…

Xantypa, 1. 7. 2016