Martin Daneš

Projekt Evropské hospodářské a měnové unie se zrodil mezi Paříží a Bruselem na samém sklonku osmdesátých let, v době závěru studené války. Tahle časová souvztažnost není zcela náhodná: k rozhodnutí úžeji stmelit tehdejší Evropské společenství jeho lídry vedla mimo jiné snaha pojistit se proti možných důsledkům pádu železné opony, jež krom toho, že do té doby dělila Evropu na dva nepřátelské bloky, poskytovala i rámcový pocit bezpečí národům žijícím na západ od ní.

Jednotná měna… s řadou výjimek

Hlouběji integrovaný západoevropský spolek se měl stát novým, hospodářským štítem vůči hrozbám přicházejícím ze zóny nestability, jež podle mínění mnohých na východě vznikala. Coby výmluvné svědectví o tom, nakolik byla představa otevření se zemím čerstvě vysvobozeným ze sovětského područí vůdčím evropským státníkům proti srsti, poslouží proslulý výrok francouzského prezidenta Françoise Mitterranda z roku 1991, podle něhož k rozšíření Společenství o tyhle země „dojde za desítky a desítky let“.

Otcem projektu jednotné evropské měny byl ostatně Mitterrandův dlouholetý přítel a ministr jeho vlád Jacques Delors, jenž v roce 1985 stanul v čele Evropské komise. Pod Delorsovým vedením v únoru 1992 státy tehdejší evropské „dvanáctky“ podepsaly v nizozemském Maastrichtu smlouvu, která určila harmonogram zavádění společné měny a dosavadní společenství měnila v unii. Smlouva vstoupila v platnost o rok později a na přelomu tisíciletí začalo euro postupně nahrazovat jednotlivá národní platidla.

Projekt však od samého počátku dostával vážné trhliny: členství v eurozóně odmítla britská vláda a v roce 1992 je referendem zavrhli Dánové. Velká Británie a Dánsko si proto vymohly výjimky umožňující jim zachovat vlastní měny. Švédsko svůj vstup podmínilo lidovým hlasováním, které roku 2003 skončilo vítězstvím „ne“ výrazným poměrem 57,3 procent hlasů. Ideu přistoupení své země k euru ze stolu smetli i Dánové v opakovaném referendu z roku 2000…

Další skupinou zemí, kde euro dosud neplatí, jsou ty, jež byly do Evropské unie přijaty po roce 1993 a zavázaly se ke vstupu do eurozóny po naplnění tzv. maastrichtských kritérií (cenová stabilita, rozpočtový schodek nepřesahující tři procenta HDP, veřejný dluh pod 60 procent HDP… úsměvné je, že tyto podmínky dnes neplní ani valná většina zemí, které Maastrichtskou smlouvu podepsaly). Někteří nováčci – Kypr, Malta, Slovinsko, Slovensko a Estonsko – mezitím euro převzali, jiní – jako Česko – vyčkávají a taktizují. K dnešnímu dni ze 27 členských zemí Unie náleží k eurozóně sedmnáct. 

Euroústava, Řecko a další pohromy

Dle konceptu, úspěšně aplikovaného od samého vzniku Evropských společenství, mělo po každém prohloubení hospodářské integrace následovat prohloubení integrace politické. Tak pod taktovkou jiného Francouze, exprezidenta Giscarda d’Estaing, vznikl projekt tzv. Evropské ústavy. Po debaklu referend konaných roku 2005 ve Francii a Nizozemsku byla euroústava účelově překřtěna na Lisabonskou smlouvu a protlačena v platnost, k nelibosti většiny Francouzů, jichž se podruhé na názor nikdo nezeptal. A nejen Francouzů: v reakci na tenhle politický manévr se důvěra občanů v evropský projekt propadla takřka všude.

Těžkou ránu společné evropské měně pak na pozadí hospodářské krize uštědřila hrozba bankrotu předluženého Řecka (v podobné situaci se ocitlo Irsko a další země), jejž se Brusel pokouší odvrátit masivními půjčkami této zemi. Peníze pumpované bankami do řecké ekonomiky v ní mizí jako v děravém vědru, aniž by řešily podstatu problému, naopak zemi jen dále zadlužují. Evropští politici se ze všeho nejvíce obávají vystoupení Řecka z eurozóny po jeho případném bankrotu. Vzhledem k signálům o připravenosti k obnově národních měn, jež tu a tam problesknou z dalších zemí, by po něm vskutku hrozila lavina odchodů a konečný zánik eura.

Na pozadí těchto dějů vyvstává stále více na povrch „prvotní hřích“ strůjců evropské měny, totiž fakt, že daleko spíše než ekonomickými faktory bylo její prosazení motivováno politicky. Vedle harmonizace rozpočtových politik a fiskálních systémů je k hladkému fungování měnové unie žádoucí mít vysokou mobilitu pracovní síly i srovnatelnou životní úroveň členských zemí. O tomhle všem si může Evropská unie nechat jen zdát…

Riziko rozpadu eurozóny si unijní lídři prozatím odmítají připustit, a tak je můžeme vidět, jak na opakovaných summitech věnovaných jedné a stále stejné věci – problémům eura – ukazují fotografům své sebevědomé, byť poněkud křečovité úsměvy.

Xantypa, 1. 3. 2012