Martin Daneš

S desetiletým zpožděním mě namíchli „zrádci“ Špidla, Sobotka, Zaorálek a další z poslanců ČSSD, kteří v prezidentské volbě v roce 2003 poslali Miloše Zemana na Vysočinu objímat stromy. Kdyby pro něho tehdy hlasovali, skončil by mu před necelým týdnem druhý prezidentský mandát a dnes už by byl zpátky v novoveselské tvrzi. Místo toho přesídlil Zeman opačným směrem na Pražský hrad, odkud nás bude nejmíň pět let zas a znovu oblažovat svými duchaplnými a – snad pro někoho – vtipnými aligátorskými šplechty. Budoucnost máme za zády.

Kolem listopadu 1989 v české politice vykrystalizovali tři charismatičtí lídři: Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman. Vedle nich byl každý jiný politik (řečeno se Zemanem) šedou myší. Přesto: říct mi tenkrát někdo, že se právě oni jako apoštolové na orloji jeden po druhém vystřídají v prezidentském křesle, Havel že v něm stráví třináct let, Klaus deset a Zeman… (?), zaťukal bych si na čelo.

Klaus se Zemanem stáli v čele vlád, Havel byl v prvních letech prezidentem s vlivem toho amerického. Ať se nám to líbí, nebo ne, s každým z nich i všemi dohromady jsme psychologicky zabředli v dobách, kdy jsme věřili, že děláme demokratickou revoluci. Dnes víme, že o žádnou revoluci nešlo; co se demokracie týče, politický systém naplňuje její vnější znaky, v každodenní praxi však dosud moc pevně nezakořenila.

Současným společenským klimatem jsou v menší či větší míře vinni všichni tři polistopadoví titáni. Ukazovali lidem cestu… proboha, kam nás to vlastně dotáhli?

 

Publikováno v deníku Metro, 13. 3. 2013