Neužijete v Praze víc legrace, než když sem přicestujete v roli tlumočníka skupiny pařížských učňů – zámečníků. Ani francouzské školství se netopí v penězích, a tak vás ubytují v omšelém předměstském věžáku ze sedmdesátých let. Nápisy na recepci jsou v angličtině a ruštině, mezi hotelovými hosty však vládne ruština v poměru 8 : 2. I restaurační personál je ruský a Čecha oslovuje podivnou směsí ruštiny a češtiny. V duchu si řeknete: Proč ten Okamura bájí o islamizaci Česka a plíživá rusifikace ho nechává klidným?

Se svými učni denně dojíždím přes půl Prahy na Zelený pruh. Abychom dorazili do dílny na osmou, chodíme na snídani při otevření hotelové restaurace v 6h30. První den zažiju šok, když tam narazím na dav strkající se před švédskými stoly. Jako by si tihle lidé po příletu z Moskvy zapomněli přetočit hodinky o dvě hodiny zpět…

Při procházce centrem Prahy musím hlídat peněženky svých svěřenců. O kapsáře nejde. Směnárník u Karlova mostu chce jednomu z chlapců ze směněné částky strhnout 28procentní „manipulační poplatek“. Normální kurs nabídne až poté, kdy přistoupím k okénku a uhodím na něj v češtině. Když si Francouzi vyjdou sami do restaurace, vrchní jim účet řádně osolí; po zaplacení významně poklepe na varovný nápis na účtence Service is not included a natáhne ruku podruhé.

Sděluji učňům ze společenství Compagnons du devoir, že okrádání není český národní sport. Bohužel už ze svého hlasu cítím, že nezní zcela přesvědčivě.

Deník Metro, 15. 11. 2017