Vážený pane Mirku Topolánku,

samotného by mě to nejspíš nikdy nenapadlo, ale (polo)dialog, jejž jsme vedli dnes dopoledne přes Facebook, ve mně probudil staré vzpomínky a vyprovokoval mě k tomu, abych Vás touto formou oslovil. Sleduji se zájmem Vaši prezidentskou kampaň. Takřka tříleté období, kdy jste byl předsedou vlády (jediným v české historii, který ve funkci skončil tak, že mu sněmovna vyslovila nedůvěru), přineslo nejedno svědectví o tom, že přehnanou skromností netrpíte.

Vaše působení v premiérské funkci přitom nebylo nijak slavné. Do historie se zapsalo nakupováním poslanců opozice, ale i coby éra neprůhledného propojování soukromého a polostátního byznysu. Existují doklady o účasti firmy ČEZ na financování Vašich politických kampaní. Prostřednictvím své pravé (i levé) ruky, „kamaráda“ Marka Dalíka jste se snažil si podrobit tehdejší média; na vlastní kůži jsem si vyzkoušel, že ne zcela bez úspěchu.

Když jsem byl v roce 2006 na hodinu propuštěn z „nezávislého“ magazínu 51PRO, který byl podle všeho financován z černých zdrojů a jehož majitelem de facto byl Marek Dalík, můj formální šéf, „bílý kůň“ s podobou i dikcí soudruha Pláteníka, mi sdělil, že si už „nikde ani neškrtnu“. Smál jsem se tomu asi týden… než jsem zjistil, že se ke mně všichni novinářští kolegové obrátili zády a že mám ve všech českých periodikách, s nimiž jsem dříve spolupracoval, „plot“.

Po takřka dvou letech, kdy jsem nesměl nikam psát, jsem se rozhodl přestěhovat do Francie. Dnes jsem si jist tím, že kdyby Vás – a kamaráda Dalíka – nebylo, nesebral bych nikdy dostatek odvahy k rozhodnutí odejít do země, která je – přes všechny její problémy – stále demokratičtější a civilizovanější než ta naše.

Za toto pozitivní ovlivnění mého osudu bych Vám chtěl – pravda, s takřka desetiletým zpožděním – upřímně poděkovat.

Z krásné Bretaně zdraví a mnoho štěstí v zítřejší prezidentské volbě Vám přeje…

11. 1. 2018