Nástup 39letého „mladíčka“ Emmanuela Macrona do prezidentského úřadu vyvolal ve Francii malé zemětřesení. V červnových parlamentních volbách francouzské Národní shromáždění jasně ovládlo jeho teprve rok existující hnutí Republika na pochodu, zatímco tradiční politické strany utrpěly trpkou porážku.

Republikáni i socialisté na ústupu

Obě tradiční strany se však začaly vnitřně rozkládat už předtím – s prezidentovým aktivním přispěním. Emmanuel Macron, jehož deklarovaným cílem je překonat dělení politické scény na levici a pravici, nabídl premiérský post ve své vládě republikánskému starostovi města Le Havre Édouardu Philippovi. Politik, který byl v loňských pravicových primárkách šéfem volební kampaně expremiéra Alaina Juppého, nabídku přijal, čímž zasadil vlastní straně citelnou ránu. Macronovy vábničky vyslyšeli i další republikánští lídři, například jiný neúspěšný účastník pravicových prezidentských primárek Bruno Le Maire, který ve Philippově vládě obsadil resort hospodářství.

Republikáni sice z parlamentních voleb vyšli oslabení, leč alespoň přežívají, což nelze říci o socialistech, kteří zažili skutečné Waterloo. Na jejich nezdaru se podepsala obrovská nepopularita posledního socialistického prezidenta Françoise Hollanda, jakož i paralelní ohrožení ze dvou stran; zprava jim ukrajuje voliče prezident Macron, zleva hnutí Nepodrobená Francie Jeana-Luka Mélenchona, který běsní proti mezinárodnímu bankovnímu kapitalismu. Nešťastní socialističtí lídři, z nichž většina ve volbách propadla, uvažují o změně názvu strany jako o jednom z posledním způsobů, jak předejít jejímu zmizení v propadlišti dějin.

Macron si do Versailles předvolal Putina

Krom ovládnutí domácí politické scény si prezident Macron buduje pozici i na té mezinárodní. Jako prvního zahraničního státníka pozval do Francie ruského prezidenta Putina. Bylo to lehce překvapivé, vezmeme-li v úvahu fakt, že v nedávných prezidentských volbách Putin nepokrytě podporoval Macronovu soupeřku, šéfku krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penovou, zatímco oficiální ruská média Macrona všelijak očerňovala, označujíce jej například za kandidáta mezinárodní „gay lobby“.

I proto si Macron na společné tiskové konferenci po jednání na zámku ve Versailles dával tolik záležet na tom, aby vedle zkušeného a všemi mastmi mazaného Putina působil dostatečně razantně. Ruského prezidenta veřejně vyzval k ukončení konfliktu s Ukrajinou i k zásahu proti čečenskému prezidentu Kadyrovovi pořádajícímu hon na tamní homosexuály. Nabídl Putinovi spolupráci při řešení občanské války v Sýrii, načež dvě ruská vládní média – Sputnik a Russia Today – nazval propagandistickými kanály, jež nemají nic společného se žurnalismem.

Putin přesto nemá mnoho důvodů k nespokojenosti; zatímco se k němu většina západních státníků staví zády, nabízí mu Macron pragmatický dialog. Nejspíš se už vžívá do role generála de Gaulle, který v 60. letech 20. století – se střídavými úspěchy – stavěl mosty mezi Východem a Západem.

Proti Americe staví Macron celou planetu

S chutí soupeřit hledí Macron i k novému americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi. Trumpova slavnostního vypovězení pařížské klimatické dohody z roku 2015 využil k neméně okázalé protiofenzívě. Video natočené v pařížském Elysejském paláci se skládá ze dvou částí: první francouzské a druhé v angličtině (poprvé se francouzský prezident oficiálně vyjadřuje v tomto jazyce), v níž známý slogan Trumpovy prezidentské kampaně parafrázoval slovy „Učiňme naši planetu opět velkou!“ (Make our planet great again!).

Druhý den po svém vystoupení přijal prezident v Elysejském paláci amerického miliardáře a bývalého primátora New Yorku Michaela Bloomberga, který jej ujistil o tom, že Spojené státy navzdory Trumpovu rozhodnutí cíle klimatické dohody naplní. V rozhovoru pro francouzskou televizi BFM TV pak Bloomberg nazval Macrona „J. F. Kennedym současnosti“.

Vypadá to tak, že by Macron rád vystřídal německou kancléřku v roli evropského lídra –politického, když už nemá na to, stát se tím hospodářským. Doba je mu vcelku příznivě nakloněna, protože Merkelová, která po boku Macronových předchůdců Sarkozyho i Hollanda hrála jednoznačně první housle, nemá dnes na nějaké měření sil s Francouzem myšlenky. Doma v Berlíně, kde dosud tradiční pravo-levé dělení politické scény funguje, bude totiž mít co dělat, aby zářijových parlamentních volbách obhájila kancléřské křeslo proti ambicióznímu sociálnědemokratickému vyzyvateli Martinu Schulzovi.

Xantypa, 1. 7. 2017