Že je v Evropě možné narazit na džungli? Nesmysl, řeknete; my, co jsme v zeměpisu dávali pozor, víme, že se džungle nacházejí výhradně v tropickém pásmu! Svět ale dnes prochází převratnými proměnami, a jedna džungle tak nedávno vznikla poblíž severofrancouzského města Calais. Nebují tu žádná tropická vegetace, zato se lokalita zaplnila uprchlíky z Asie a Afriky. Podobně jako na okraji opravdové džungle si zde černí osadníci postavili chýše z klacků a slámy, zatímco jejich arabští sousedé dali přednost stanům. Vysněné dovolené u moře je ovšem tohle kempování na hony vzdáleno; nelíbí se ani francouzským úřadům, které se tábor rozhodly zbourat.

S očima upřenýma v dál

Místo nazývané calaiskou džunglí se zvolna zaplnilo uprchlíky ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu, Erytreje a dalších zemí „zásobujících“ evropskou uprchlickou vlnu. Všechny zdejší osadníky spojoval jeden cíl či spíše touha: proniknout přes moře do Velké Británie. Za tím účelem se strategicky usadili nedaleko břehů kanálu La Manche, v těsné blízkosti ústí podmořskéhu tunelu, jímž projíždí rychlík na trase Paříž-Londýn. Jejich země zaslíbená, která ani není členem schengenského prostoru, však o ně nestojí. Vjezd do tunelu i mořské trajekty jsou pod zesílenou ostrahou, a pokusy uprchlíků překonat kanál po vodě či jako černí pasažéři krtčího vlaku Eurostar tak v devětadevadesáti procentech případů končí nezdarem.

Tím, že – byť nešťastně uvízli na protějším břehu ostrovního království – se tihle lidé tvrdošíjně drželi svého cíle, však vznikl problém samotné Francii. Obyvatelé Calais se bouřili proti sousedství se sídlem mnoha tisíc ilegálních migrantů žijících v otřesných materiálních i hygienických podmínkách, jehož jedním z dopadů byl nárůst zločinnosti ve městě. Calaiská džungle se svým svérázným koloritem se mimoto stala vyhledávanou destinací pro reportéry z celého světa, a je nasnadě, že bez takové reklamy by se Francie obešla.

A tak 29. února, pouhé čtyři dny po soudním stvrzení výnosu lillské prefektury o vyklizení tábora sem vyjely buldozery, aby jeho část srovnaly se zemí. Pracovníky firmy najaté na likvidaci provizorních přístřeší jistili po zuby ozbrojení policisté ze speciální jednotky CRS… Brzy se ukázalo, že zde nebudou zbyteční. Poté, co kdosi založil požár, vypukly mezi oběma stranami ostré potyčky. Podle policie jádro obránců džungle tvořilo na sto padesát – převážně britských – aktivistů z hnutí za zrušení hranic No border.

Likvidaci tábora ovšem předcházela jednání s obyvateli slumu spojená s nabídkou náhradního ubytování v bytových kontejnerech. Ti, kdo nabídku přijali, získali přístup k tekoucí vodě a WC, leč dostali se i pod dohled úřadů… o což tu šlo především. Další část migrantů raději zvedla kotvy, aby se vysněného cíle – Velké Británie – pokusila dosáhnout oklikou přes sousední Belgii. V reakci na příliv uprchlíků se však tato země rozhodla přistoupit v dnešní době (i v rámci Schengenu) ke stále běžnějšímu kroku a hranici s Francií uzavřela.

Ve jménu míru a lásky

Po vzoru slumů z rozvojového světa je calaiská džungle složitým, spontánně vzniklým a sídelním útvarem, jenž zdaleka nesestává pouze z chatrných lidských příbytků. Najdete tu též obchody, bary, holičství, svatyně nejrůznějších náboženství, jakož i divadla a diskotéky; nejznámější místní dancingem je Peace and Love bar („Bar míru a lásky“). Nechybí tu ani školy a středisko právní pomoci. Plánovaná demolice džungle se nejenže týká jen její jižní části (v té severní se staví kontejnerové město pro uprchlíky), ale s ohledem na soudní verdikt, z jehož působnosti se výslovně vyjímají „místa se životní funkcí“ (v češtině bychom spíše řekli „veřejného významu“), má i zde tento typ objektů zůstat ušetřen.

Je zjevné, že francouzské úřady, vystavené přísnému zraku organizací na obhajobu lidských práva i médií, u Calais tančí mezi vejci.

Takřka souběžně se spuštěním likvidace calaiské džungle se mimoevropští přistěhovalci z mnoha zemí sjeli do německého Hamburku na „mezinárodní konferenci uprchlíků a migrantů“. Jednohlasně na ní odsoudili „evropský egoismus“ a žádali o právo volného pohybu i usídlení v zemi vlastní volby. Hovoříme zde o těch, kdo na území bohatší části Evropy už jsou. Desetitisíce dalších se tou dobou shromažďovali na řecké straně uzavřené řecko-makedonské hranice a vymáhali si průchod směrem na sever. Sobotkův (či visegrádský)„plán B“ spočívající v uzavření makedonské a bulharské hranice s Řeckem se očividně dočkal rychlého naplnění.

Jaké bude další dějství téhle masové road movie?

Xantypa, 1. 4. 2016