Martin Daneš

Úmrtím Huga Cháveze, prezidenta a charismatického vůdce, na následky rakoviny ve věku 58 let, se Venezuela ze dne na den stala jinou zemí, než jakou byla donedávna. Chávez si vytýčil za cíl vybudovat ve své vlasti socialismus v demokratických podmínkách. Odpověď na otázku, zda bude experiment v té či oné podobě pokračovat, naznačí výsledek prezidentských voleb, jež se tam co nevidět uskuteční. 

Čtvrtý mandát, který nikdy nezačal

O zdravotním stavu prezidenta Cháveze oficiální zdroje v posledním čtvrtroce usilovně mlžily. Jednou se svět doslechl, že Chávezův stav po prosincovém chirurgickém zákroku je vcelku uspokojivý, podruhé, že je vážný, hned další den zas zdaleka tak znepokojivý nebyl. Do toho na samém konci února jako blesk z čistého nebe zaznělo tvrzení bývalého panamského diplomata, že je Chávez už několik dní po smrti a režim v Caracasu se jen pokouší získat čas na předání moci bez velkých otřesů…

Doložená fakta jsou následující: Hugo Chávez se naposledy objevil na veřejnosti počátkem loňského prosince, krátce předtím, než odletěl do Havany podrobit se chirurgickému zákroku; šlo o čtvrtou operaci ruskými lékaři na Kubě od června 2011, kdy oznámil, že mu operovali zhoubný nádor ve střevech. Po tomto posledním, nepříliš úspěšném zákroku zůstal Chávez v Havaně až do půli února 2013, a zmeškal tak termín prezidentského slibu plánovaného v Caracasu na 10. leden. Z prezidentova návratu do vlasti nepronikl na světlo světa jediný videozáběr, jediná fotografie.

Chávez loni v říjnu zvítězil v prezidentských volbách, už čtvrtých v řadě, „zemanovským“ skórem 55,07 procent hlasů nad kandidátem pravicové opozice Henrique Caprilesem. V průběhu kampaně tvrdil, že jsou jeho zdravotní problémy zažehnány. Nyní se v nových volbách Capriles nejspíš utká s Nicolásem Madurem, venezuelským viceprezidentem a Chávezem vybraným nástupcem. 

Socialismus plovoucí na ropě

Hugo Chávez stál v čele své země od roku 1999 aletos v lednu měl zahájit další šestiletý prezidentský mandát. Ve Venezuele se pokoušel zrealizovat cosi, co sám označoval za socialismus 21. století či bolívarovskou revoluci. V úvodu svého prvního mandátu si nechal plebiscitem posvětit novou ústavu, v jejímž rámci stát přejmenoval na Bolívarovskou republiku Venezuela.

Chávez znárodnil banky i místní těžbu ropy, která do té doby byla v rukou nadnárodních firem, a významnou část zisků z ní přesouval do programů na zlepšení sociálních poměrů nízkopříjmových vrstev. Venezuela patří k největším světovým vývozcům této suroviny a vedle Saúdské Arábie disponuje jejími nejbohatšími zásobami na světě. Chávez si pěstoval image muže, který ropné příjmy z rukou cizích magnátů navrátil domů, k těm nejpotřebnějším. V zemi však panuje vcelku vysoká korupce a prezidentův rodinný klan obsadil klíčové mocenské pozice. Tamní společnost se dělila na dva vyhraněné tábory: Chávezovy věrné a jeho zaryté odpůrce.

Coby podplukovník venezuelské armády se Chávez v roce 1992 neúspěšně pokusil v zemi o vojenský puč. Po svém vítězství v prezidentských volbách o šest let později proslul ohýbáním ústavy ve vlastní prospěch. Původní pravidlo, podle něhož týž prezident nesměl vykonávat dva mandáty bezprostředně po sobě, upravil tak, aby mohl on sám opakovaně kandidovat. Zahraniční média tak – s nepříliš velkou nadsázkou – hovořila o Chávezově „doživotním prezidentství“. 

Umírání s razítkem Přísně tajné

Ocitne-li se muž, jenž si ve své zemi přisvojil obrovskou moc, na prahu smrti, zavládne v mocenském aparátu značná nervozita. Poté, co v listopadu 1982 zemřel generální tajemník sovětské komunistické strany Leonid Brežněv, kolovaly podobně jako v Chávezově případě zvěsti o tom, že byl po smrti už dřív a jen se čekalo, až se Politbyro domluví na jeho následnictví. Oba jeho nástupci – Andropov i Černěnko – nevydrželi ve funkci ani při životě o moc víc než něco přes rok. Ze Sovětského svazu přenášeli v těch letech smutný seriál státních pohřbů. V obavě ze ztráty prestiže ve světě, pokud by měla tahleta série pokračovat, si nakonec sovětští komunisté do svého čela odvážně zvolili mladíka sotva pětapadesátiletého, Michaila Gorbačova. Zbytek té historie známe.

Bylo by nadmíru odvážné srovnávat Chávezovu Venezuelu se Sovětským svazem; na rozdíl od ruských bolševiků Chávez nezlikvidoval domácí opozici. V mlžení a nejistotě kolem zdravotního stavu všemocného státníka v době předcházející jeho skonu bychom přesto našli několik paralel.

Publikováno v měsíčníku Xantypa, 1. 4. 2013