Martin Daneš

Krátce po Novém roce vyslala Francie bojové jednotky do afrického Mali, aby potlačily vzbouřence ovládající sever země. Učinila tak v reakci na žádost malijského prezidenta Traoré o pomoc. Vojenské intervence na africkém kontinentu jsou ovšem pro bývalou koloniální velmoc běžnou praxí; to jen pro loni zvoleného socialistického prezidenta Françoise Hollanda bylo Mali první zemí, kde se rozhodl trochu si zaválčit. 

Bez cizí pomoci by vláda vůči rebelům neobstála

Berberský národ Tuaregů obývající pouštní oblasti na severu země má pramálo společného s černošskými kmeny žijícími na jihu. Od vyhlášení nezávislosti v roce 1960 je Republika Mali pod kontrolou černošských elit z jihu a Tuaregové se proti tomu přes půlstoletí bouří. Jedno z největších – a dosud nejúspěšnější – povstání se rozhořelo loni v lednu. S pomocí arabských bojovníků, předzásobených zbraněmi ze zahraničních dodávek libyjským vzbouřencům proti diktátoru Kaddáfímu, se Tuaregům v průběhu pár měsíců podařilo vytlačit vládní vojska z části severního Mali.

V březnu pak mladí důstojníci v čele s kapitánem Sanogem provedli v hlavním městě Bamaku vojenský puč. Třebaže záminkou k němu se stala právě údajná neschopnost prezidenta Amadou Tourého vypořádat se s povstáním na severu země, v průběhu následujících dvaceti dnů, kdy byl plukovník Sanogo oficiálně u moci, se povstalcům podařilo sever Mali zcela ovládnout. Vysvětlení je prosté: šéf pučistů, který chtěl mít vojsko při ruce, stáhl jednotky ze severu do hlavního města, a povstalcům tak uvolnil ruce.

O měsíc později došlo k jednostrannému vyhlášení nezávislosti severního Mali pod názvem Azavad. Nikdo na světě tenhle stát neuznal.

Pod tlakem mezinárodního společenství byl v dubnu plukovník Sanogo nucen předat formálně moc civilnímu prezidentovi, jímž se stal dosavadní předseda parlamentu Dioncounda Traoré. Na severu Mali tou dobou získávali navrch muslimští radikálové spojení s hnutím Al-Kajdá. Azavad prohlásili za islámský stát a zavedli v něm právo šaríja.

Po Novém roce se skupiny džihádistů nebezpečně přiblížily k jihu. Po jejich dobytí strategického města Konna nacházejícího se v užším pásu oddělujícím obě části země požádal 10. ledna prezident Traoré svět o pomoc. Francie nelenila a den nato zahájila v Mali bojovou operaci pod názvem Serval. Intervenci podpořily okolní africké státy a do oblasti bojů vyslaly vlastní posily.

Moderně vyzbrojeným a dobře vycvičeným francouzským jednotkám se v průběhu několika dnů podařilo prolomit povstalecké linie u města Konna a zahájit postup k severu. Na konci ledna se pod kontrolou francouzské a malijské armády nacházela většina významnějších uzlů této pouštní zóny, zejména města Gao a Timbuktu. 

Tuaregové nemají vlastní stát… a nedostanou ho

Vznik nikým nekontrolované základny islamistů v severním Mali naháněl hrůzu světu i sousedním africkým zemím. Alžírsko potýkající se po dvě desetiletí s teroristickými útoky muslimských extremistů svou hranici s Mali pro jistotu uzavřelo.

Malijští Tuaregové sdružení v povstalecké platformě MNLA (Národní hnutí pro osvobození Azavadu) se dopustili strategické chyby, když se v tažení proti vládě v Bamaku opřeli o po zuby ozbrojené radikály operující na severu Afriky. Ti jim napřed pomohli k faktickému odtržení od zbytku Mali, posléze však – bez ohledu na nábožensky nepříliš vyhraněné Tuaregy – tam začali zavádět tvrdý islámský režim. Místní obyvatelstvo před nimi houfně prchalo do okolních zemí. Leč v ohrožení nebyli jen lidé. Dřív, než sem na počátku února slavnostně vstoupil malijský prezident Traoré ruku v ruce se svým francouzským protějškem Hollandem, stačili ve starobylém Timbuktu náboženští fanatici zničit mnoho cenných památek.

Prokletím Tuaregů je skutečnost, že se – podobně jako v případě Kurdů – jejich vlast rozkládá na území hned několika států: vedle Mali i Alžírska, Nigeru, Libye a Burkiny Faso. Hranice afrických států se ovšem nikde nekryjí s hranicemi etnickými, protože je na mapách rýsovali podle pravítka evropští kolonizátoři. Ve chvíli, kdy by se některému z místních etnik podařilo prosadit změnu jedné z nich, dodaly by tím kuráže dalším, které by se je jinde pokusily napodobit. Rozsáhlý etnický požár by nakonec mohl zachvátit celý africký kontinent.

Tuaregové mají prostě smůlu: mezinárodní společenství si už pohlídá, aby vysněnou nezávislost nezískali.

Publikováno v měsíčníku Xantypa, 1. 3. 2013