Martin Daneš

Nepokoje, jež vypukly v Bejrútu po zavraždění šéfa libanonských tajných služeb Visáma Al-Hasana, naznačily, jak křehký je mír v téhle zemi ležící na křižovatek cest i kultur. Generál Hasan byl šéfem ochranky premiéra Rafíka Harírího, který podlehl atentátu v roce 2005. Poté vedl vyšetřování, na jejichž základě ze zosnování premiérovy vraždy veřejně obvinil sousední Sýrii.

 V čele libanonské rozvědky Visám Al-Hasan rozhodně netrpěl nudou: odhaloval chystané podvratné akce islamistů i izraelských tajných služeb a zasazoval se o omezení vlivu Sýrie, která se na území souseda chová v posledních dvou desetiletích jako doma.

 Prosyrský premiér v hledáčku demonstrantů

Jeho nejvýraznějším činem poslední doby bylo srpnové zatčení bývalého ministra Michela Samahy, obviněného z plánování série atentátů na severu země – z popudu syrských tajných služeb.

Protože čelil opakovaným výhrůžkám smrtí, přestěhoval svou rodinu do Francie. Jeho obavy se ukázaly jako opodstatněné. Výbuch vozidla s nastraženou bombou v křesťanské části Bejrútu 19. října kromě něho zabil dalších osmnáct lidí a desítky jich zranil.

Od té chvíle až do Hasanova pohřbu otřásaly městem akce rozhořčených Bejrúťanů, kteří se mnohokrát střetli s policií. Svůj hněv obrátili demonstranti zejména proti premiérovi Nadžíbu Míkátímu, spojenci syrského prezidenta Bašára Al-Asada. Vlnu nepokojů učinilo přítrž až prohlášení šéfa opozice Sáda Harírího, syna zavražděného premiéra Rafíka, podle něhož ke svržení nynějšího kabinetu musí dojít demokratickou cestou, nikoli za použití násilí.

Dominantní vliv, který má Sýrie v Libanonu od konce tamní občanské války v roce 1990, v posledních letech slábne, počet atentátů proti místním protisyrsky zaměřeným politikům přesto neklesá. Po zavraždění premiéra Harírího režim v Damašku na nátlak mezinárodního společenství z Libanonu postupně stáhl svá vojska, původně sem dislokovaná k hlídání klidu zbraní. Od loňského vypuknutí povstání v Sýrii tamní diktátor bojuje o vlastní přežití. Syrští povstalci se z Libanonu těší podpoře, za což se damašský režim mstí snahou o destabilizaci svého souseda.

Demokracie ano, ale…

Destabilizovat Libanon není, pravda, úkol zdaleka tak složitý jako destabilizovat kupříkladu Švýcarsko. Země představující tradiční oázu tolerance v lůně arabského světa je totiž i místem, kde mezi sebou dlouhodobě soupeří o vliv nejrůznější mocenské, etnické a náboženské skupiny, nezřídka podporované zvenčí.

Libanon je svého druhu labyrint: na území menším než střední Čechy vedle sebe žijí křesťaňští maronité, muslimští sunnité i šííté a další komunity, například Drúzové. Od zisku autonomie v rámci Osmanské říše v roce 1861 byl dnešní Libanon spravován křesťanskými guvernéry a po odchodu Turků se dostal pod správu Francie. Zrodem Izraele v roce 1948 se pak ocitl na frontové linii arabsko-izraelského konfliktu. Občanská válka z let 1975-90 dřívější perlu Blízkého východu proměnila prakticky v ruiny.

Od zavedení ústavy v roce 1926 je Libanon republikou založenou na konfesionálním principu: prezidentský post náleží křesťanovi, premiérský muslimskému sunnitovi a předsednictví parlamentu šíítovi. Dohody podepsané v roce 1989 v saúdskoarabském Taífu se staly tečkou za libanonskou občanskou válkou. Jejich podstatou bylo vybalancování politické moci ve prospěch do té doby relativně znevýhodněných muslimů omezením pravomocí křesťanského prezidenta a paralelním posílením sunnitského premiéra.

Dělící čára mezi prozápadními silami na straně jedné a těmi prosyrskými či proíránskými na straně druhé přesto dnes neprobíhá mezi tamními křesťany a muslimy, nýbrž uvnitř samotné muslimské obce. Aliance 14. března, vůdčí platforma tzv. cedrové revoluce, jež se zformovala po zavraždění premiéra Harírího v roce2005 ajejímž hlavním cílem je emancipace země na Sýrii, spojuje křesťany s umírněnými sunnity. Proti nim stojí šííté, zejména militantní Hizballáh podporovaný Íránem, hnutí Amal či nekonfesní Syrská národně sociální strana.

Politická mapa Libanonu je složitá a rovnováha sil mezi tamními komunitami křehká. O co větší je riziko nového konfliktu, o to silnější je vůle většiny Libanonců zachovat těžce vydobytý mír.

Libanon je též jedinou dlouhodobě funkční demokracií arabského světa; nebýt polohy uprostřed jedné z nejkonfliktnějších zón planety, možná by byla fungovala celkem dobře…

Publikováno v měsíčníku Xantypa, 1. 12. 2012