Martin Daneš 

V souvislosti s islámským terorismem se nejspíš každému hned vybaví americké útoky z 11. září 2001, kterě způsobily na tři tisíce lidských obětí. Pátráme-li však po chvíli, kdy si svět zmíněnou hrozbu poprvé uvědomil, dostaneme se přinejmenším o dvanáct let nazpět. 14. února 1989 „vůdce íránské islámské revoluce“ ajotolláh Chomejní v teheránském rozhlasu vynesl fatvu na britského spisovatele indického původu Salmana Rushdieho za jeho román Satanské verše; týž autor nedávno vydal autobiografickou knihu Joseph Anton líčící strastiplnou životní pouť muže, který se dostal do hledáčku fanatiků. 

Trest smrti za literaturu

Ve své fatvě z roku 1989 odsoudil Chomejní k smrti nejen Rushdieho, nýbrž i vydavatele jeho knihy „a ty, kdo znají její obsah“, a všechny pravověrné muslimy vyzval k naplnění rozsudku, „aby se napříště už nikdo neodvážil dotknout islámské svátosti“.

Vlna protestů proti Satanským veršům vydávaným za rouhačské zejména kvůli postavě Mahounda, údajné karikatuře proroka Mohameda, vypukla v muslimském světě bezprostředně po jejich vydání na podzim 1988, a Chomejní je po několika měsících završil svým mediálním gestem. Mediálním proto, že k němu využil rozhlasu, ale i proto, že si svou otevřenou provokací vůči Západu mínil vydobýt pozici nejvyšší autority muslimského světa.

Chomejní odsoudil Rushdieho za odpadnutí od víry – apostázii. Rushdie se narodil v roce 1947 v muslimské rodině v indické Bombaji, od svých čtrnácti let ovšem žije ve Velké Británii, má místní občanství a je bezvěrec. Chomejního „rozsudek“ nad tímto spisovatelem lze považovat za přelomový přinejmenším ve dvou ohledech: působnost ortodoxně vykládaného islámského práva – šaríji – rozšířil na občany Západu a šmahem odmítl tamní základní hodnoty, k nimž patří svoboda uměleckého projevu.

Není divu, že někteří považují Chomejního projev z roku 1989 za onen symbolický okamžik, kdy studenou válku mezi Východem a Západem válkou vystřídala „svatá válka“ militantních muslimů proti křesťanům a bezvěrcům Severu. 

V kritice islámu Rushdie dál přitvrzuje

V době, kdy jej zasáhly Chomejního blesky, nebyl Rushdie dávno neznámým autorem. Světové proslulosti dosáhl v roce 1981 svým druhým románem Děti noci (Midnight‘s Children), za nějž získal slavnou Man Bookerovu cenu; od té doby sbírá jedno literární ocenění za druhým. Zajisté by se tak býval obešel bez nenadálé pozornosti světových médií, v níž se ze dne na den ocitl, i své proměny ve ztělesnění střetu dvou civilizací. Byl nucen změnit své návyky a začít žít jako psanec skrývající se před světem pod ochranou Scotland Yardu.

Nebezpečí bylo reálné. Na počátku srpna 1989 vybuchla v jednom londýnském hotelu puma nastražená právě na Rushdieho. Díky policejní ochraně, jaké se obvykle těší významní světoví státníci, spisovatel do dnešního dne přežil, druzí ale neměli to štěstí. V roce 1991 v rozmezí několika dní zemřeli po probodení dýkou překladatelé Satanských veršů do italštiny a japonštiny; jejich norský nakladatel byl o dva roky později postřelen.

V roce 1990, krátce po Chomejního smrti, na nátlak britských muslimských duchovních a příslib odvolání fatvy Rushdie zveřejnil esej V dobré víře, v němž se kaje za své slovní útoky na islám a vyjadřuje respekt k muslimům. Odvolání fatvy se nedočkal (íránská vláda později rozsudek prohlásila za neodvolatelný, a jedním dechem dodala, že ona sama o jeho naplnění usilovat nebude), zato se pak léta styděl za svou vynucenou „sebekritiku“. Přiznává to v autobiografii Joseph Anton, která vyšla současně anglicky, francouzsky a v dalších jazycích.

Rushdie se dnes hrdě hlásí k celé své literární tvorbě, jejíž svobodu považuje za základní kámen moderní civilizace. Přitvrzuje naopak v kritice islámu a jeho politicky militantního křídla.

Islám, v němž jsem vyrůstal, píše Rushdie ve své nové knize, byl tolerantní, ovlivněný súfismem a hinduismem, byl jiný než ten, jenž se dnes šíří světem. Fakt, že tahle kultura v takové míře upadá, mám za obrovskou tragédii, za jizvu na jejím těle, kterou si sama způsobila… Pokud by se objevil důkaz, že je muslimská společnost s to vytvořit systém otevřené demokracie, změnil bych názor.

Nedlouho po vydání Josepha Antona a souběžně se světovou vlnou protestů proti Nevinnosti muslimů, amatérskému „rouhačskému“ videu šířenému přes server Youtube, jedna íránská náboženská nadace zopakovala fatvu na Salmana Rushdieho a odměnu za jeho zabití zvýšila na 3,3 milionů dolarů.

 

Publikováno v měsíčníku Xantypa, 1. 11. 2012