I když hrdiny jeho formátu české dějiny zrovna nehýří, odmítli zastupitelé Prahy 2 udělit Františku Krieglovi čestné občanství. Kriegel byl jediným z politiků Pražského jara, který v kremelském zajetí po 21. srpnu 1968 nepodepsal tzv. moskevské protokoly, přes výhrůžky Rusů, že ho nepustí zpět do vlasti. Při pozdějším parlamentním hlasování byl jedním ze čtyř odvážlivců hlasujících proti přijetí smlouvy o „dočasném pobytu sovětských vojsk“. Dle jeho slov postrádala „základní náležitost řádné smlouvy, tj. dobrovolnost“ a „byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů“.

Pravicovým zastupitelům Prahy 2 se na Krieglovi nelíbí, že byl komunistou. Jaký div! V roce 1968 jsme jiné než komunistické politiky neměli. On ale spoluzakládal Lidové milice a měl prý na rukou krev… Podotkněme, že v únoru 1948 – na rozdíl od srpna 1969 – Lidové milice po lidech nestřílely.

Kriegel se ke komunistickým idejím dostal na počátku třicátých let. Deset let strávil na válečných frontách. O tom, že po roce 1948 zvolna střízlivěl, svědčí jeho radikálně reformní postoje z jara 1968.

Je snadné pranýřovat Kriegla za jeho dobově podmíněné přesvědčení. A jaký morální profil mají samotní jeho kritici? Před rokem 1989 drželi ústa o krok, pokud výslovně nepodporovali přestavbu, o níž její strůjce Jakeš utrousil, že „nikdo neví, co to je“. Hrdými hlasateli konzervativismu se stali až v době, kdy jim za to nic nehrozilo.

Jak typicky české – plivat na někoho, komu nesahám ani po kotníky!

Zkrácená verze vyšla v deníku Metro, 3. 9. 2014