Letěl jsem v pátek ze své staré vlasti do své nové vlasti. Společnost, která u vstupu do letadla rozdává vždy pasažérům denní tisk, nenabízela tentokrát nic. Za okamžik mi došlo proč; „otvírák“ na titulní straně novin, jež jsem zakoupil cestou na letiště, hlásal: Z 11 km střemhlav do moře!

Ty noviny jsem otevřel ve chvíli, kdy letadlo vyjelo na dráhu a začalo nabírat rychlost. Článek líčí havárii Airbusu A-320 na lince Paříž-Káhira z předchozího rána, a já právě nasedl do téhož typu letadla. Dozvídám se, že letoun EgyptAir záhadně zmizel pod mořskou hladinou… To už se odlepujeme od země a já si – připoután na sedadle v nedobrovolném záklonu – brblám pod vousy: Do moře zahučet nemůžem; v nejhorším do Rýna, odkud nás brzo vyloví.

Když se tak jako já při startu letadla začtete do zprávy o včerejší letecké havárii, již nikdo nepřežil, můžete si stokrát opakovat, že je letecká doprava tou nejbezpečnější, a přece vám nebude do zpěvu.

Že nakonec dopadlo všecko dobře, dokládá i tenhle můj text (věda kráčí mílovými kroky vpřed, přesto publikovat sloupky ze záhrobí dosud nelze); náš pilot dosedl na zem se stejnou elegancí, s jakou se od ní o hodinu a půl dřív odlepil.

Těší mě, že mohu výjimečně korunovat svůj sloupek happy endem. Říkáte, že nebyl nic moc? Poslyšte: happy end je předvídatelný jako činže. A že v tom mém chybí svatba? Prosím vás, co byste chtěli za tyhle peníze?

Deník Metro, 25.  5. 2016