Je 21. prosince 1989. Ve většině evropských satelitů Moskvy už padly komunistické režimy, jen rumunský diktátor Ceauşescu se dosud pevně drží v sedle. Na udržení pořádku má osvědčený recept: při prvním náznaku odporu se opovážlivce chopí tajná policie Securitate… málokdo z té konfrontace vyjde se zdravou kůží. Ceauşescu na ten den svolal před svůj palác zástup vyšňořený transparenty i jeho obřími portréty a začal řečnit. Najednou z davu zazní pískot. Prezident se zarazí uprostřed věty; v jeho očích se zračí úžas nad tím, že z něho někdo nemá strach… a co ještě?

Jak jsem přišel na tuhle starou událost? Volnou asociací. Před týdnem francouzská média vypátrala, že prezident Hollande v tichosti odměnil saúdskoarabského následníka trůnu Řádem čestné legie. „Proč udělil nejvyšší státní vyznamenání zástupci země, kde ženy nesmějí řídit auto a odpadlíkům od víry stínají hlavy?“ ptali se novináři. Dostalo se jim odpovědi, že jde o diplomatickou zvyklost. Zvídaví novináři požádali vládu o seznam vyznamenaných; byli odmítnuti s odkazem na státní tajemství. Teprve jakýsi akademik jim vyzradil, že řád mimo jiné obdrželi Vladimír Putin, Bašár Asad, Alí Bongo, Benito Mussolini i Nicolae Ceauşescu…

Už vím, co dalšího se tenkrát zračilo v očích končícího rumunského diktátora tváří v tvář nepokojnému davu: „S francouzským Řádem čestné legie jsem získal legitimitu před světem… co je mi to ale platné, když – jak vidno – není doma nikdo prorokem?“

Deník Metro, 15. 3. 2016