Dívka si vykračuje ulicí. „Vykračuje si“ není přesný výraz; zahleděná do displeje smartphonu a se sluchátky v uších, pluje spíš prostorem jako stín. Když dojde k obrubníku, na zlomek vteřiny zvedne zrak a vkročí do vozovky. Auto přijíždějící z druhé strany tak tak stačí přibrzdit. Slečna uhranutá krabičkou ve své dlani mezitím vystoupila na protější chodník a mizí v davu; zdá se, že ani nepostřehla hrozící nebezpečí.

V porovnání s tou virtuální je naše realita tak zoufale prázdná! Chtělo by se říct dvojrozměrná. Jak vrátit životu chuť a vůni? V honbě za zážitky se prosadila zážitková turistika: při prohlídce zámku se na chodbě vynoří strašidlo; ve středověké krčmě se na nás oboří číšník ve staročeské hantýrce (ano, už i ty nevrlé číšníky, jež jsme si tolik opečovávali za socialismu, odvál čas, pročež nezbývá než si je zinscenovat).

Je příznakem doby, že lidé tráví stále více času na sociálních sítích. Neuspokojí je ono prosté „tady a teď“; ve stejné chvíli musí být všude (a zároveň nikde). Máme hromady přátel. Na Facebooku. Většinu z nich osobně neznáme, nebo jsme se kolem nich jednou mihli. Co na tom? Éra moderních informačních technologií zrušila vzdálenosti. Vše, po čem zatoužíme, je tak blízko, na dosah ruky, stačí se dotknout prstem displeje…

Kdyby se dívka se sluchátky v uších před chvílí – nepozorovaně – z virtuálního rázem ocitla na onom světě, byla by to vážně tak velká změna? Ať tam, či onde, na dveřích má trvale umístěnu cedulku Přijdu hned.

Deník Metro, 27. 5. 2015