Máme to za sebou! Ve dnech kolem kulatého výročí osvobození vládly v Česku hotové vzpomínkové orgie, až si člověk chvílemi přestával být jist, zda ta válka skončila před sedmdesáti lety, anebo převčírem.

Je žádoucí nezapomínat na největší krveprolití moderních dějin, na druhou stranu mám jisté podezření, zda vysoká společenská atraktivita tématu nesnese v něčem srovnání s atraktivitou televizního zpravodajství o leteckých haváriích a vlakových neštěstích: v tom, že si jimi ukájíme latentní touhu po krvi…

Navrch ta bojová atmosféra zmobilizovala nostalgiky starých zlatých časů, které mnohem spíše než zlaté byly rudé. Vše vyvrcholilo minulou sobotu. V den, kdy moskevským Rudým náměstí hřměly obrněné kolony, na pražských Olšanech komunističtí představitelé minulí i současní – Jakeš a Filip – uctívali památku padlých Rudoarmějců. Marta Semelová recitovala báseň Jevgenije Jevtušenka Chtějí Rusové válku? a pěla se Internacionála. Na smíchovském náměstí, kde na kamenném podstavci stával sovětský tank, pro změnu skupinka lidí protestovala proti jeho odstranění. Když tenhle tank v srpnu 1968 zahlédla osádka jeho zcela funkčního dvojčete, jež se sem přihrkalo po pásech, zastavila prý tenkrát prudce a namířila na něj dělovou hlaveň. Zalekla se snad toho, že ji tu vyhlížejí kontrarevolucionáři na posedu?

Mít svobodu není vážně k zahození. Stojí i za to, aby si Marta Semelová, vedle níž by byl Gustáv Husák pravicovým oportunistou, říkala i recitovala, co se jí zlíbí.

Deník Metro, 13. 5. 2015