V Aténách vyhraje volby chlapík, co odmítá nosit kravatu, místo v autě jezdí na motorce a na stěně ložnice má portrét Che Guevary. To, že nechce splácet dluhy a zahraničním věřitelům Řecka, kteří se přijeli seznámit, ukáže dveře, ve světle výše uvedeného málokoho překvapí.

Pár dní po jeho vítězství svolá mladý španělský vlasáč do Madridu shromáždění proti kapitalismu, na němž přes tisícihlavý dav tamnímu premiérovi vzkáže, že se jeho čas nachýlil.

A kdyby jen tihle dva… I šéf Evropské centrální banky si zničehonic řekne, že by měl činit dobro, a pro blaho všech se rozhodne měsíc co měsíc rozhazovat barevné papírky v hodnotě 60 miliard eur. Slyšet to Jánošík, zatleskal by mu.

Splacení dluhů, jež nadělaly vlády, nejen ty řecké a španělské, ale třebas i italské nebo francouzské, tak jako tak není reálné, a poněvadž je nejde splatit, bude lepší přestat předstírat opak a místo toho začít jednat: umazat z nich jednu nulu, dvě, čtyři nebo šest.

To, co dnes tvrdí Řek bez kravaty a španělský vlasáč (italský šéf eurobankéřů jim v tom nenápadně přizvukuje), přijde zítra kdekomu jasné jak facka. Pokud dluhy po dlouhá desetiletí rostou, aniž by se kdy snížily byť o jediný cent, čím jiným než něčím na způsob bankrotu to může skončit? Unešeni tímto konstatováním, pravda, nebudou věřitelé, kteří se dosud těší ze splátek navýšených o úroky…

K úvaze je mimochodem otázka: je lehkomyslný výhradně ten, kdo dluhy dělá, nebo i ten, kdo po uši zadluženého donekonečna úvěruje?

Deník Metro, 4. 2. 2015