Martin Daneš 

V březnových prezidentských volbách v Senegalu uznal Abdoulaye Wade obhajující mandát svou porážku a úřad předal vítěznému opozičnímu kandidátovi Macky Sallovi. V případě Wadea, jenž snil o zavedení rodové dystanie, lze hovořit o štěstí. Tím spíše, že demokratické střídání stráží je v Africe dodnes ojedinělým jevem: ve volbách tam podobně jako v Rusku jakousi zvláštní náhodou pokaždé vítězí vládní kandidát. 

A když už se podaří vyhrát kandidátu opozičnímu, odmítne ten vládní výsledek uznat, jak se to před více než rokem stalo na Pobřeží slonoviny. Volebnímu vítězi Alassane Ouattarovi nakonec nezbylo nic jiného než se do prezidentského paláce s Laurentem Gbagbem zabarikádovaným uvnitř zkrátka prostřílet… 

Když je básník prezidentem

Západoafrický Senegal je ovšem jednou z nejstabilnějších zemí kontinentu. Za padesát let od získání nezávislosti se tam nikdy neuskutečnil vojenský převrat, což je vzácný jev… Za svou současnou stabilitu Senegal v mnohém vděčí prvnímu prezidentovi Lépoldu Sédaru Senghorovi. Charismatický, dvacet let (1960-1980) vládnoucí státník byl básníkem a vůbec prvním Afričanem, který byl přijat za člena prestižní Francouzské akademie. Kdo ví, možná že umělecky nadaní muži prahnou méně po světských statcích… a ukojí se třeba autorstvím libreta národní hymny („Le lion rouge“ – Rudý lev), jak tomu bylo v Senghorově případě.

Senegal byl přesto nejprve klasickým autoritativním režimem pod kuratelou osvíceného vládce, jenž dokázal i tvrdě trestat své odpůrce. Až v půli sedmdesátých let se Senghor v roli lídra monopolních socialistů uvolil k obnovení systému více politických stran. Poté, co prezident dobrovolně odstoupil, využil nástupce Abdou Diouf svého dvacetiletí ve funkci (1981-2000) k pozvolného prohlubování demokratických mechanismů v zemi. To se mu mělo stát „osudným“ v roce 2000, kdy jej v prezidentských volbách porazil kandidát opozičních liberálů Abdoulaye Wade. 

Amatérský kreslíř s podnikatelským střevem

Vedle zavádění liberálních ekonomických změn se začne Wade záhy projevovat autoritářsky. Hned zkraje svého mandátu zruší Senát; po několika letech jej zase obnoví a sám jmenuje 65 senátorů namísto toho, aby je nechal zvolit demokraticky. Svévolně – bez požehnání parlamentem – zkracuje a zase prodlužuje délku prezidentského mandátu. Nakonec začne nenápadně připravovat půdu k předání moci vlastnímu synovi Karimovi.

Nejkontroverznějším Wadeovým činem takřka najisto zůstane stavba gigantického Monumentu afrického vzkříšení nad hlavním městem Dakarem. Bronzové, před dvěma lety inaugurované sousoší tří postav – muž, žena a dítě – dosahuje výšky padesáti metrů (pro zajímavost: pražský Stalinův pomník s metry třiceti včetně patnáctimetrového soklu byl vedle něho drobeček) a daňové poplatníky přišlo na dvacet milionů eur. To vše v období hospodářské krize, která postihla i Senegal propadem rozpočtových příjmů.

Kolos, v jehož nitru se nachází výtah a nahoře restaurace s vyhlídkou, vybudovali stavbaři z komunistické Severní Koreje, kteří mají s pomníky tohoho typu rozsáhlé zkušenosti. Autorem kreslené předlohy je sám prezident Wade, který si šmahem přiřkl autorský honorář ve výši 35 procent z každé prodané vstupenky. Pozorný návštěvník si povšimne toho, že hromotluk z pomníku má prezidentovu podobu… Ano, skromný kreslíř v něm znázornil sám sebe.

Senegalci i turisté monument bojkotují a mezi obyvateli Dakaru se rozkřiklo, že hošíkem s ručkou napřaženou v dál, jehož nese otec na svalnaté paži, není nikdo jiný než prezidentův potomek a „kralevic“ Karim.

Wadeovi podlehnuvšímu vlastnímu kultu osobnosti však nedlouho po inauguraci sousoší jakoby přestalo přát štěstí. Masové demonstrace jej loni v létě přiměly opustit ideu prezidentské dvoukandidátky na „americký způsob“ – spolu se synem, jemuž by tak po vlastním odchodu automaticky zajistil prezidentský post. Přestože ústava umožňuje jen dva po sobě jdoucí mandáty, Ústavní soud Wadeovi posvětil prezidentskou kandidaturu třetí. Nebylo mu to nic platné: ve druhém kole volby prohrál s vůdcem Republikánské aliance Macky Sallem, který byl jeho premiérem v letech 2004-07 a posléze upadl v nemilost kvůli tomu, že se pokusil přistřihnout křídla všemocnému prezidentovu synáčkovi.

Gigantické sousoší oslavující poraženého prezidenta tu dle svých tvůrců mělo stát 1200 let. Dnes je na místě otázka: dočkáme se za čas dakarské obdoby odstřelování pražského Stalinova pomníku?

Xantypa, 1. 5. 2012