Martin Daneš

Impulsem k rozmachu nacionalistických hnutí v Evropě se stal rozpad východního bloku v roce 1989, o tři roky později následovaný přerodem Evropských společenství v úžeji stmelenou Unii. Strany hájící údajně ohrožené národní hodnoty a více či méně ostře vystupující proti přistěhovalcům pronikly do parlamentů mnoha zemí a brzy se staly trvalou součástí politické mapy kontinentu.

Mezi historicky nejstarší novodobé nacionalistické strany patří francouzská Národní Fronta (Le Front national) či Vlámský blok, v roce 2004 – pod hrozbou zákazu belgickým soudem – přejmenovaný na Vlámský zájem (Vlaams Belang). Kolem přelomu století přestala být účast krajní pravice na exekutivě tabu. Předělem se stal rok 1999, kdy se Svobodní (Freiheitliche Partei Österreichs) charismatického Jörga Haidera na čas stali druhou nejsilnější rakouskou stranou a po boku – ve volbách až třetích – lidovců Wolfganga Schüssela zformovali vládní koalici. 

Německá Alternativa

Krize eura i demokratické legitimity připravila v posledních letech terén ke vzniku nového typu „protestních“ stran, zjednodušeně řečeno radikálně euroskeptických. Vinou své obtížné zařaditelnosti na škále levice–pravice jsou noční můrou politologů.

Teprve letos na jaře zrozená Alternativa pro Německo (Alternative für Deutschland, zkratka AfD) se vydává za alternativu k současnému místnímu politickému establishmentu. Důrazně odmítá nálepku krajní pravice a sama se naopak označuje za stranu nestojící ani napravo, ani nalevo. Razí názor, že Německo vydalo už příliš mnoho prostředků na záchranu nemocných členů eurozóny, a prosazuje opuštění eura a opětné zavedení marky. Na rozdíl od Václava Klause je ovšem pro setrvání Německa v Evropské unii. Strana, v jejímž čele stojí hamburský ekonom Bernd Lucke či bývalý redaktor deníku Frankfurte Allgemeine Zeitung Konrad Adam, oslovuje především bohatší, vzdělanější vrstvy.

Podle průzkumu provedeného deníkem Die Welt si krátce po založení AfD plná čtvrtina Němců „dokázala představit“, že by ji volila. Široký potenciál, jaký tato strana měla, zůstal nevyužit: se 4,7 procenty hlasů, jež získala v záříjových volbách, jí o vlásek unikl vstup do parlamentu. 

Návrat bohatého strýčka z Kanady

Podobnou stranou, tentokrát od našich jižních sousedů, je Stronachův tým pro Rakousko (Team Stronach für Österreich) ještě včera úspěšného kanadského podnikatele, 81letého Franka Stronacha. Jeho firma na výrobu automobilových součástek založená v roce 1957 se záhy vypracovala do pozice jedničky na americkém strhu. Loni se Stronach – po šedesáti letech – vrátil do rodného Rakouska, aby se tam věnoval svým zálibám: dostihům a politice.

Se svým Týmem založeným loni v září oslavuje Stronach patriotismus, proklíná Brusel a pranýřuje rakouskou politickou třídu za jednání v zájmu nadnárodních bank a v neprospěch vlastních občanů. Evropská unie se podle něho vyznačuje sklony k totalitarismu. Podobně jako kolegové z německé AfD žádá vystoupení země z eurozóny a návrat k šilinku.

Stronach obdržel v záříjových volbách 5,8 procent procent hlasů, čímž se mu se ziskem jedenácti křesel podařilo proniknout do rakouského parlamentu. 

Koho se bojí Cameron

Zatímco ve střední Evropě se euroskepticismu daří až teď, ve Velké Británii má dlouhodobější – a neustále sílící – podporu. Zostření rétoriky britského konzervativního premiéra Davida Camerona vůči Bruselu není motivováno ani tak jeho přesvědčením jako spíš prudkým nárůstem obliby Strany pro nezávislost Spojeného království (United Kingdom Independence Party, zkratkou UKIP) Nigela Farage. Se ziskem 23 procent hlasů se v květnových dílčích obecních volbách umístila třetí, za Stranou práce a konzervativci. V průzkumech před parlamentními volbami, které se uskuteční za rok a půl, pak osciluje kolem 17 procent.

Není divu, že tenhle konkurent nahání premiérovi strach a že se příslibem vyhlásit referendum o setrvání země v Evropské unii v případě vítězství své strany pokouší rozklížit řady příznivců UKIP.

Důležitá poznámka na závěr: xenofobie nepatří do hodnotového žebříčku zmíněných stran, které tak vskutku nemají mnoho společného s krajní pravicí. Nová česká formace Jany Bobošíkové – Hlavu vzhůru – s nimi souzní v názorech na Brusel, zatímco se od nich odlišuje latentním rasismem obsaženým ve výpadech proti „nepřizpůsobivým“ (etnikům). Pokus o stavbu mostů mezi krajní pravici a protibruselskými liberály si pochvalu nezaslouží; velké štěstí, že po předčasných parlamentních volbách v Česku se hrdě vztyčené hlavy opět pokorně sklopí…

Xantypa, 1. 11. 2013