Martin Daneš

Ještě před dvěma týdny bych o něm neuměl napsat celý sloupek. Možná tak dvě věty… no, spíš jednu a půl. Jeho mediální image nebyl nic moc: pán reagující na otázky redaktorů tónem žáčka třetí třídy pyšného na to, jak dobře si osvojil učební látku, a pokyvující do toho svou lehce ochmýřenou hlavou, na dodání kuráže.

Vypadalo to, že právě kuráže a rozhodnosti se Bohuslavu Sobotkovi krutě nedostává. Předsednické křeslo v ČSSD si doslova „vyseděl“. Vídali jsme ho jako věrný stín Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse i Jiřího Paroubka. Když se Paroubkovou rezignaci po volbách v roce 2010 ocitl ze dne na den v roli prvního muže ve straně, říkali si lidé: A hele, socani jsou bez šéfa! V tandemu Sobotka-Hašek, který se nedlouho nato zformoval, působil Sobotka často jako ten, kdo tahá za kratší konec provazu.

Zlom nastal poslední říjnovou neděli, kdy Michal Hašek, nadopovaný tajnou povolební schůzkou s prezidentem Zemanem, vybídl svého letitého rivala k rezignaci. Málokdo – a ze všech nejméně asi sám Hašek – čekal, že se Sobotka vzmuží a nátlaku vzepře. Nastalá vřava jako by ho zocelila. Začal se v ní chovat jako skutečný lídr a – věřte nebo ne – působit lidsky.

Zásluhou totálně zbabraného puče se stala ze Sobotky hvězda. Pravda, Zemanovo charisma nikdy mít nebude, na druhou stranu: Neužili jsme si v politice dost narcisů?

Co nevidět čeká Bohuslava čelní střet s hradním pánem, který se už stačil vtělit do kůže císaře Franze Josefa. Na koho z těch dvou byste si vsadili?

Deník Metro, 6. 11. 2013