Martin Daneš

Co je to za léto, že člověk v novinách nenajde nic jiného než politické zprávy? Nebudeme mít letos žádnou okurkovou sezónu? Přiznávám dobrovolně, že mezi měřením sil stojedničky s devadesátdevítkou na straně jedné a šetřením kvality vody na koupalištích na straně druhé mého ducha povznáší víc posledně jmenovaný problém. Leč – nedá se svítit – kvalita vody na plovárnách nechává Čechy chladnými, mohou-li se vzrušovat politickou krizí. I mně tak nezbude než nechat prozatím zavřenu mou truhlici s historkami pro zábavu i poučení a zůstat u té krize, která nás všechny tolik stravuje.

Příznačné je, že se naši politici mezi sebou nedokáží shodnout ani na tom, o jakou krizi vlastně jde: krizi vládnutí, nebo krizi vyvolanou prezidentovým svérázným výkladem ústavy? Prozradím vám ze známosti, že a/ je správně.

Hlavní zdroj současné krize tkví ve zvyklostech, jaké u nás zavedly garnitury vládnoucí nám v posledních (23? 15? 7? – číslo nechť si dosadí každý sám) letech. Jaký div, že pokaždé, když se nějaký politik odvolává na zvyklosti, vzbudí tím u lidí žaludeční nevolnost… Zvyklosti, které nemají co do činění s ústavou, jsou skrznaskrz prohnilé a chtělo by to si na tě posvítit. Zejména se zvyklostí, již svým judikátem před pár dny potvrdili tři soudci Nejvyššího soudu, že totiž poslanci ve sněmovně smějí beztrestně dělat takřka cokoli včetně kšeftování s vlastními mandáty, by se mělo skoncovat dřív, než se Češi zvednou od půllitrů a rozhodnou se provést repete roku 1989.

Představitelé ODS se dnes dojemně pasují do role obránců parlamentní demokracie proti autoritářskému prezidentovi. Proč ji nebránili, když se Marek Dalík po volbách v roce 2006, lobbuje u opozičních poslanců za podporu Topolánkovy vlády, nepokrytě chlubil tím, že jich má „rozjednáno nejméně pět“ a že „to bude něco stát“ (rozuměj ne jeho, nýbrž český stát)? Odpověď je nasnadě: totálně zpitomělí učením svého guru Václava Klause, považovali to – slovy expremiéra Nečase – za „běžný deal“, trh bez přívlastků aplikovaný na půdu Poslanecké sněmovny. Nezajímalo je, že si tím jaksi mimochodem kdosi zprivatizoval (přivlastnil) republiku a s ní prostředky nás všech.

Dělící čára v současné krizi probíhá mezi těmi, kdo tyhle praktiky považují za možná nemravné (je to prý otázka úhlu pohledu, subjektivního hodnocení každého z nás, blablabla), leč legální (ostatně potvrdil to sám Nejvyšší soud!), a těmi, kdo je považují za nepřípustné.

Podle toho, která strana v tomhle napínavém sporu zvítězí, se ukáže, zda má česká parlamentní demokracie budoucnost, nebo zda se jednou provždy zařadíme po bok Ukrajiny, Ruska a Gabunu.

24. 7. 2013