Prošedivělý dlouhán v cyklistické kombinéze opře svůj bicykl o pult recepce versaillského hotelu, hned vedle kola, jež tam před ním postavila mladší žena. Nasadí si přílbu a vybídne dívku, aby ho napodobila. Už pár dní jezdí s dcerou na kole po Francii a dnes ráno spolu míří do Paříže. Možná že i on zhlédl dokument zachycující ruch na kruhovém objezdu Vítězného oblouku, z něhož vyplývá, že přednost má vždy ten silnější a drzejší z řidičů.

O francouzských řidičích si ale s tímhle Angličanem z Yorkshiru povídat nechci. Víc mě zajímá jeho názor na blížící se referendum o skotské nezávislosti. „Ani mi to nepřipomínejte,“ zaskučí, „až se mi z toho svírá žaludek! Nejhorší je pomyšlení, že Velká Británie zmizí z mapy.“ Podotknu, že jako ex-Čechoslovák o zániku vlasti něco vím, a hned přihodím jedovatou poznámku k Walesu. Ten je dnes pevnou součástí Británie, jenže kdo ví, co bude za pár let? Nakonec muže požádám o tip na výsledek skotského referenda. Pokrčí rameny a prohodí, že věří ve vítězství rozumu.

Otec s dcerou se chopí svých kol a vyvádějí je na chodník. Už při příštím výletě na pevninu se může stát, že nebudou Brity, nýbrž pouhými Angličany. Pravda, velká část světa Brity dávno za Angličany označuje.

Maně si vybavím, jak se takový Skot dokáže naježit, nazvete-li ho Angličanem. Mimochodem, co když je hlavní pohnutkou strůjců nezávislého Skotska naučit lidi zeměpis?

V tak vznešené misi, jakou je národní sebeurčení, o věcné argumenty zpravidla příliš nejde.

Zkrácená verze vyšla v deníku Metro, 17. 9. 2014