Mandát francouzského prezidenta, ústřední postavy tamního politického systému, je pětiletý. Dva roky po volbě bývá klid a pak se rozjíždí tříletá neoficiální prezidentská kampaň. Vzhledem k tomu, že poslední volby, v nichž socialista François Hollande porazil pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho, se konaly v roce 2012, kampaň k těm dalším vypukla v roce, který právě skončil. Vše prozatím nasvědčuje opakování duelu Sarkozy – Hollande v roce 2017, pokud kartami nezamíchá třetí vzadu, šéfka nacionalistické Národní fronty Marine Le Penová.

Logickým mezikrokem před nástupem do bitvy o prezidentský stolec se pro Sarkozyho stalo opětovné převzetí otěží v hlavní opoziční straně Svaz pro lidové hnutí (Union pour le mouvement populaire, zkratkou UMP), a v září tak Sarkozy vyhlásil, že se hodlá ucházet o předsednické křeslo ve straně, kterou vedl už v letech 2004-12.

Triumfální převzetí UMP se nekonalo

29. listopadu se konalo elektronické hlasování členů UMP, kde byl Sarkozy jedním ze tří kandidátů. Zisk 64,5 procent hlasů mu zajistil výhru, ne však tak přesvěčivou, aby napříště nebyl nucen hledat ve vlastním táboře strategická spojenectví.

Se slušnými 29,2 procenty se na druhé příčce umístil bývalý ministr zemědělství Bruno Le Maire. Muže, který dosud nepatřil k lídrům francouzské pravice, od nynějška nebude možné ignorovat. Le Maire se těšil podpoře Sarkozyho hlavního rivala, expremiéra a historicky prvního šéfa UMP Alaina Juppého. Ten se sice klání o předsednický post ve straně nezúčastnil, prezidentské ambice z něho však přímo čiší a kde může, podkopává Sarkozymu kotníky.

Dva roky v opozici byly pro pravici devastující. Po porážce v prezidentské volbě v květnu 2012 se Sarkozy stáhl z politického života. S ohledem na vyšetřování řady s ním spojených korupčních afér přesto Francouzům z očí nezmizel. Strana, jejiž vedení rovněž opustil, si prošla obtížným obdobím. Ve volbě předsedy na podzim 2012 rozdělili členové UMP svou přízeň rovnoměrně mezi dva kandidáty: exministra rozpočtu Jeana-Françoise Copého a expremiéra Françoise Fillona. Rozpoutal se pak bratrovražedný boj a strana se kvůli tomu málem rozpadla.

Nepopulární prezident

Na druhé – vládní straně – není situace o mnoho lepší: popularita prezidenta Hollanda se zejména vinou vleklých hospodářských problémů země propadá až na samé dno. Kritiky jeho osoby jsou založeny na argumentech víceméně protichůdných s těmi, o něž se opírali nespokojenci s činností jeho předchůdce. Zatímco na Sarkozym Francouze iritovala zejména jeho snaha rozhodovat o všem, Hollande je pranýřován spíše za svou laxnost a nerozhodnost.

Konzervativní voliči zas Hollandovi nemohou přijít na jméno v souvislosti s prosazením zákona o homosexuálním manželství, proti němuž se v roce 2013 zvedla vlna celonárodních protestů (na ní se mimochodem dnes pokouší svézt i Sarkozy, který v listopapdu – k překvapení svých liberálnějších stranických kolegů – vyhlásil, že v případě svého návratu do čela státu zákon zruší).

Předáci Socialistické strany dávají stále otevřeněji najevo, že by bylo nejlepší, kdyby se Hollande obhajoby svého mandátu zřekl. Něco takového je však vcelku málo pravděpodobné. Hollandův mandát je teprve v polovině, navíc dosud každý prezident francouzské V. republiky (nezemřel-li předčasně jako Georges Pompidou) svůj mandát obhajoval. Co může Hollandově ambici ucházet se o znovuzvolení nejvíce pomoci, je právě Sarkozyho návrat, protože nic levicové voliče nedokáže sjednotit tak jako exprezident – v odporu proti němu.

Dravá rusofilka

Z oslabení prezidenta Hollanda i Nicolase Sarkozyho se mezitím raduje třetí vzadu: vůdkyně nacionalistické Národní fronty Marine Le Penová. Koncem listopadu byla znovuzvolena předsedkyní své strany úctychodným skórem sta procent hlasů, jež nám bezděky připomene výsledky kandidátek s totožným názvem z dob socialistického Československa. Le Penová prosazuje opuštění eurozóny i referendum o vystoupení Francie z Evropské unie. Je rovněž veřejnou zastánkyní politiky ruského prezidenta Putina; že to nebude zadarmo, naznačuje nedávná půjčka devíti milionů eur její straně Česko-ruskou bankou se sídlem v Moskvě.

Marine Le Penová hýřící sebevědomím se netají s tím, že počítá s postupem do druhého kola příštích prezidentských voleb. Za neznámou považuje jen to, kdo s ní postoupí, zda Sarkozy, nebo Hollande. Zdá se tak, že v roce 2017 spíše než o duel mezi pravicí a levicí půjde o samotné další směřování země: buďto si vývoj zachová základní kontinuitu, anebo dojde k radikálnímu obratu… jakým směrem, to zatím nikdo přesně neví.

Xantypa, 1. 1. 2015