Deník Metro slaví dvacet let existence a já letos oslavím deset let své spolupráce s ním. Dvě hezká kulatá výročí. Proto se sluší, abych redakčnímu týmu adresoval dvě blahopřání; to druhé za to, že to se mnou tak dlouho vydržel.

Řízením osudu jsem se pouhých pár měsíců poté, co jsem pro Metro začal psát, přestěhoval do Francie. Vybavuju si, že jsem před odjezdem telefonicky varoval tehdejšího šéfredaktora. Řekl mi, že s tím nemá žádný problém; prý se beztak chystal poohlédnout po nějakém Čechovi žijícím v zahraničí, aby sloupky tématicky trochu zpestřil.

Já jsem pak ale z Paříže ještě nějaký čas psal hlavně o dění v české politice. Fyzicky jsem sice byl tam, ale duchem stále spíš doma v Praze. Až v posledních letech se situace mění a já české politice rozumím čím dál míň. Dostává se tím pro mě na roveň té francouzské, kterou sice taky nechápu, leč dávno jsem se s tím smířil. Zbývá tu jediné řešení: depolitizace!

Když při návštěvě Prahy v metru (s malým m) nahlédnu přes rameno cestujícímu, který si čte Metro (s velkým M), často zjistím, že se sklání nad stránku se sloupkem. Z úspěchu toho žánru mám upřímnou radost, i když jde o úspěch takříkajíc podzemní.

Metru (s velkým M) nepřímo vděčím i za svou nejnovější knížku Z deníku pařížského recepčního, již jsem sestavil ze svých zdejších sloupků a v prosinci vydal u Petra Štengla. Ke dvěma blahopřáním tak na závěr připojím i jedno poděkování.

Deník Metro, 16. 6. 2017