Místo detektivkou rozhodl jsem se zpříjemnit si letní vedra Josefem Švejkem. Poprvé (a naposled) jsem přečetl slavný Haškùv román v šestnácti, i usoudil jsem, že je načase osvěžit si nesmrtelné hlášky nejjadrnějšího z českých filozofů. Jenže mám teď problém: dokud nepřelouskám tu 650stránkovou bichli, nejsem s to pustit se řádně do čehokoli jiného. Téma dnešního sloupku je nabíledni…

Vybavuji si, že když jsem v rámci vysokoškolských studií prodělával výcvik na tzv. vojenské katedře, někdy zkraje tam spolužák – velitel naší čety srazil paty před majorem Braunem, zasalutoval a pravil: „Soudruhu majore, poslušně hlásím, že…“ Oslovený důstojník zbrunátněl a přerušil ho výkřikem, ať si nechá ty blbinky, načež rozvinul přednášku na téma Nenapravitelné škody napáchané Švejkem na morálce a disciplíně naší lidové armády. Připadali jsme si v tu chvíli sami jako postavy některé z epizod zmíněného románu a usoudili, že v zeleném mundúru pro nás bude Švejk inspirací a vzorem.

Nikdo z nás pravda tenkrát nesnil o vojenské dráze. Avšak flegmatický Haškův hrdina lákal k nápodobě i mimo cvičiště. Švejkovy přednosti – mimořádná přizpůsobivost, bezvýhradná poslušnost, u níž si nikdo neklade otázku, zda je upřímná, či vykalkulovaná, jakož i schopnost vybruslit z každé situace se zdravou kůží – přišly leckomu občas vhod, a koneckonců na ně tajně sázel i sám tehdejší režim.

Že je to po čtvrtstoletí demokracie pořád v nás, si nejsnáze ověříte na nejbližší domovní schůzi.

Deník Metro, 22. 7. 2015