V podnikové chatě matčina zaměstnavatele vládla pro kluky nuda. Což o to, pobyt v pohádkovém prostředí Jizerek byl pražskému panelákovému dítěti jako já vítanou změnou, ovšem perspektiva vycházek s rodiči… ach jo! Přijel jsem tam s mamkou někdy na jaře, s vyhlídkou dvoudenní luxusní nudy slídím chodbami ubytovny po nějakém rozptýlení, když zmerčím prcka trůnícího na žebříkovém půdním schodišti.

Ač bylo zjevné, že nás dělí vícero školních ročníků, na první pohled jsi mě zaujal bystrými plamínky v očích shlížejících na pozemský ruch. Oslovil jsem tě a z víkendu vlekoucího se nudou rázem sešlo.

Nuda nehrozila ani v dalších letech. protože jsme se stali nerozlučnou dvojicí. Tou dobou jsem začal strašně rychle růst, a koukal se tak na tebe z čím dál větší výšky. Měli jsme z toho oba legraci a sami si začali říkat Pat a Patachon.

Coby starší jsem se u tebe těšil přirozené autoritě. Jak by ne – dodával jsem ti informace, jež jsi tenkrát od svých vrstevníků získat nemohl. S odstupem let nutno uznat, že jejich hodnota byla kolísavá… Například má dedukce, s níž jsem se ti jednoho dne svěřil – muž prý ženu oplodní tak, že se do ní vymočí –, byla přísně vzato poněkud nepřesná. Ostatně tys na tu zprávu reagoval výbuchem smíchu. „Drahá,“ parodovals milovníka těsně před akcí, „hodím do sebe jen tuhle bandasku s čajem a jdeme na to!“

Málo platné – přes svůj věkový handicap jsi byl v duševním vývinu dále než já.

Potom na mě přišla puberta a já tě převyšoval už nejmíň o dvě hlavy. Připadals mi najednou tak titěrný…

Pustil jsem tě k vodě.

Ozval ses mi, když ti bylo kolem pětadvaceti a mně lehce pod třicet. Při našem setkání jsem měl sto chutí rozložitého chlapíka naproti mně požádat o občanku, abych si ověřil, že je tím špuntem z půdního žebříku, leč zdržel jsem se a místo toho s tebou distingovaně pohovořil o počasí.

Po dalším čtvrtstoletí jsem si uvědomil, že jsem v životě neměl lepšího přítele, než jsi ty, a rozhodl se ti napsat. I když jsem si dal vcelku načas, měl jsem náhle pocit, že celá věc nesnese odkladu. Brzy vyšlo najevo, že nebylo proč spěchat; řekli mi, žes už dva roky po smrti.

Proto ti teď píšu aspoň takhle. Mea culpa! S hodnotou převyšující cenu zlata jsem neměl zacházet marnotratně.

Zkrácená verze vyšla v deníku Metro, 8. 7. 2015